Walk the Line

Hm, filmy o hudebnících opravdu můžu. Nejenom že jejich život poskytne dost zajimavý příběh s mnoha problémy a démony, ale vždy si také vyslechnu skvělé písničky, které povětšinou tvoří ještě lepší scény a perfektně zapadají do příběhu. A není tomu jinak ani u tohoto Mangoldova skvostu. Ten mně zatím ani jednou nezklamal, a po 3:10 vlak do Yumy, který se v žánru westernu stal pro mně srdcovkou se skvěle napsaným příběhem, výbornými herci, úžasným vývojem postav a dechberoucím finále (ta hudba) je tento film dalším zářezem přímo do černého, který se mi vryl hluboce do kůže. Phoenix má skvělý hlas a hlavně hodně podobný tomu Johnnyho, a je opravdu vidět, že do role dal všechno. Tak si jen můžu užívat příběh dalšího zkoušeného hudebníka, jeho závislosti na drogách a hlavně boje s nimi, jeho celoživotního vztahu s otcem a hlavně vztahu k June Carter, která pro něho opravdu byla andělem strážným. A Witherspoon si za tuhle roli rozhodně oscara zasloužila. Tady poprvé ukázala svůj talent naplno. Opravdu pěkný film s pár opravdu krásnými záběry, skvělou hudbou, režií, i hereckými výkony. Výborný memoriál pro Johnnyho, po filmu doporučuji pustit si Hurt, silná a dojemná rozlučka.. (30.01.2011)

Johnny Cash (26.2.1932 - 12.9.2003) - Muž v čiernom - je pre mňa veľká autorita. Nie len ako spevák a hudobník, ale aj ako človek. Chlapík, ktorý si toho v živote hodne preskákal. Tragická smrť jeho brata, chladný vzťah s vlastným otcom, alkohol, drogy, rozpad manželstva, problémy so zákonom, dlhoročná osudová láska ku svojej kolegyni June Carter... Nemal to ľahké. Snímok režiséra Jamesa Mangolda je dôstojnou filmovou poctou tomuto americkému búrlivákovi. To ako ho zahral Joaquin Phoenix je úžastné. Taktiež mi vyrazila dych Reese Witherspoon v úlohe June Carterovej. Výborná životopisná dráma. ***** (10.10.2009)

Hello, I'm Johnny Cash! Perfektní životopisný film o jedné z největších hudebních ikon 20. století. Walk the line není jen ukázkou Cashova života a jeho úžasných písní, ale také hereckým koncertem Joaquina Phoenixe, jehož výkon je více než obdivuhodný. Reese Witherspoon hraje June Carter také neskutečným způsobem. Snímek, resp. příběh tohoto výjimečného zpěváka, je také skvostnou ukázkou toho, co udělá sláva, alkohol a drogy. Nikdy však není pozdě na nový začátek... Nemohu hodnotit jinak, než plným počtem hvězdiček, jelikož hudbu Johnnyho Cashe mám v oblibě. Jeho temný výraz, hluboký hlas, ležérní angličtina a v neposlední řadě ocenění, všechny excesy související s jeho kariérou jej činí opravdou legendou, kterou byl již za svého života. Walk the line tedy ohodnotím jako film dokonalý po všech stránkách. (01.07.2010)

Walk the line, film o mém nejoblíbenějším zpěvákovi, mám doma dlouho, a stejně dlouho, jako jsem jsem se na něj těšil, jsem ho i odkládal. Bál jsem se, že se mi třeba nebude líbit, že v něčem nesplní moje představy, že bude mizerný a já budu mít vztek a budu se ptát, proč ho vlastně někdo točil, když to ani nedokázal udělat pořádně. Včera jsem si ale DVD pustil a co vám budu povídat – stačilo vidět úvod z Folsomské věznice a všechny obavy byly pryč. Celé dvě hodiny jsem žasl nad výkony Joaquina Phoenixe (bezchybně nastudoval snad každý Cashův pohyb a obzvlášť při záběrech z dálky je na pódiu od skutečného Muže v černém k nerozeznání) a Reese Witherspoon, z nichž by „Johnny a June“ měli určitě radost (však taky oba herce vybrali), zpíval jsem si, usmíval se a podupával si, sledoval jsem, jak se příběhem míhají všechny ty veličiny od Elvise a Jerryho Lee Lewise přes Waylona Jenningse po Carla Perkinse a Carterovic rodinu a říkal jsem si, že to dopadlo parádně. To, co jsem znal hlavně z fotografií, zkrátka ožilo. A ožilo to na výbornou. Nijak objevně psaný scénář kritizovat nebudu, protože v tomhle případě to bylo zkrátka zachycení důležité části života jednoho skvělého člověka, a můžeme být rádi, že z toho nevznikla uslzená vleklá nuda, ale tak pocitvě šlapající věc. Dávám čtyři hvězdy za film a pátou z úcty k mistrovi. Výtky mám jen dvě. Menší a větši. Menší: Koncert z Folsomu měl být delší, alespoň o jednu píseň. Větší: Jak mohli scénáristé naprosto vynechat Boba Dylana? (23.01.2012)

James Mangold v mých očích prozatím nenatočil žádný mnou obdivovaný snímek a i u oscarového WtL zůstal tak nějak na půli cesty. Dějově se velmi hlásí k nedávnému Rayovi, i když díky menšímu časovému záběru (než detailně biografický Ray) drží mnohem lépe pohromadě. Uznávaný, pohublý Johnny Cash se stal legendou, hudební nebe mu zobalo z dlaně, mně jako divákovi ale chybí větší množství zapamatovatelných scén, výraznější scénář, stejně jako mírně svižnější tempo – snímek se tak pro mě stal pouze poskládanou životní rekonstrukcí tu a tam otravného umělce bez nějakého výrazného tvůrčího vkladu. A uměřené, prakticky identické životopisy v poslední době ne a ne nějak zázračně oslnit!! Jak už to tak bývá, nedostatky úspěšně překrývají zejména herci, zatímco o skvostném Joaquinu Phoenixovi už bylo napsáno leccos, tak i Reese Witherspoon obstála znamenitě. Navíc na mnohem menším prostoru než její herecký kolega. Možná znovu diblíkující, ale velmi civilní. Tady s akademiky souhlasím, je skvělá, s hnědým přelivem navíc ještě roztomilejší než dřív. WtL je bezesporu kvalitní záležitost a adekvátní chválu si na těchto stránkách zcela jistě zaslouží – je dramatem, který rozhodně není průměrný, ale na 4* u mě (prostě neholduji životopisným snímkům) nedosáhl. A na naskakující husí kůži to vážně ani zdaleka nebylo. (14.11.2006)