Most

Most je slavnostním veřejným prohlášením pacifistického postoje. S tím musel Bernhard Wicki pro počestné společenské zásluze zaujmout, srozumitelně předložený názor, působivé obrazové kompozice zmaru i beznaděje a uměřená citlivost jsou silnou zbraní filmu. Ušlechtilé stanovisko se na veřejnosti bez ostychu podporuje a oceňuje širokou masou. Herectví se sice nedokázalo ubránit patetickým gestům, svalovým křečím a upjaté strojenosti, ale naštěstí se nejedná o trvalý stav. Je slyšet mentorské kárání, humanismus se vzorně staví do přední linie, soutěživost chlapeckého dospívání zde dostává přednost před rozpolcením, zoufalství beznaděje je pečlivě vetkáno do výjevů lidské zkázy a filmová plátna planou ohnivou výzvou, modlitbou a příkladným postojem tvůrce. Hlavním objektem zájmu a nástrojem protiválečného poselství v tehdy stále ještě živé ozvěně rozsáhlých hrůz největšího válečného běsnění je sedm středoškolských spolužáků a kamarádů: klidný, romantický, přemýšlivý a samostatný Hans Scholten (Folker Bohnet), jeho bezstarostný kamarád a druh Albert Mutz (Fritz Wepper), z vlastního slabošského a nevěrného otce znechucený a na akci natěšený Walter Forst (Michael Hinz), na rodinou důstojnickou tradici nedočkavý a hrdý Jürgen Borchert (Frank Glaubrecht), z poskvrněného ideálu platonické lásky mladých let hystericky podrážděný Karl Horber (Karl Michael Balzer), ve školní lásce nepříliš zkušený Klaus Hager (Volker Lechtenbrink) a nejmenší ze spolužáků Sigi Bernhard (Günther Hoffmann). Z dalších rolí: skromná spolužačka chlapců a Klausova školní láska Franziska (Cordula Trantow), čestný třídní učitel chlapců a jímavý hlas humanismu Stern (Wolfgang Stumpf), zkušený velitel chlapců v akci, Unteroffizier Heilmann se smutnou chybou (Günter Pfitzmann), disciplinovaný velitel roty chlapců Hauptmann Fröhlich (Heinz Spitzner), vzorně ctihodný velitel praporu Oberstleutnant Bütov (Siegfried Schürenberg), chudá, starostlivá a vystrašená Sigiho matka (Edith Schultze-Westrum), citlivá a laskavá Albertova matka (Ruth Hausmeister), zámožná, společensky vážená a důstojná Jürgenova matka (Eva Vaitl), zbabělý Walterův otec, místní stranický předák, Ortsgruppenleiter Forst (Hans Elwenspoek), jeho včas do bezpečí odeslaná manželka a Waltrova matka (Trude Breitschopf), vedoucí kadeřnictví a ovdovělý Karlův otec (Klaus Hellmold), Karlova čistá láska a zaměstnankyně i milenka jeho otce Barbara (Edeltraut Elsner), vlídný místní policista Wollschläger (Hans Oettl), či služka i milenka rodiny Forsterů (Herma Hochwarter). Most má ve svém znaku především protiválečné poslání, s naléhavým přesvědčením je podáváno národní selhání válečné agrese a výstava působivých obrazů předsmrtné agónie. Obrazově brilantní kompozice, chvályhodné svým předsevzetím i poselstvím, byť je film herecky neurovnaný. (16.08.2019)

Film by se dal charakterizovat jako "Strhující kontrast mezi dětmi idealisticky snícími O válce a hrůze dětí VE válce"... První půlka filmu se mi zdála až dětinská, filmařsky ne moc povedená, zato půlka druhá byla naprosto neuvěřitelná. Šestnáctiletí chlapci, vlastně ještě děti, prve idealisticky bájící o hrdosti, hrdinství a cti, postupně zachvacuje šílenství z probuzení se do kruté reality, když jsou bez jakéhokoliv výcviku povoláni bojovat za "vlast, vůdce a vaterland". Film ve své druhé půlce prochází radikální proměnou, která z něj dělá silný divácký zážitek. Dětští herci byli sice místy toporní a přehrávali, ale to naštěstí nezkazilo dojem z filmu jako celku. Zvláště bojové scény jsou na dobu vzniku zatraceně (a nemám jiné slovo) akční. Člověku musí přecházet mráz po zádech z vědomí, že se něco takového na konci války skutečně dělo. (05.07.2005)

Německý film Most z roku 1959 natočený režisérem Bernhardem Wickim podle stejnojmenného románu Manfreda Gregora, je nesmlouvavou obžalobou války i militaristické výchovy dospívající mládeže. Děj se odehrává v prvé půli roku 1945 v bezejmenném městečku kdesi v Třetí říši, kde jsou ještě školou povinní chlapci odvedeni, aby doplnili prořídlé stavy wehrmachtu. Bez náležitého výcviku jsou převeleni k obraně bezvýznamného mostu. Chlapci se svého úkolu zhostí s nečekanou vervou, mají pro ně smrtelné následky. Tvůrci na mikrokosmu malého města, demonstrují německou společnost na konci války. Právě díky konfrontaci postojů mladší a starší generace, dociluje režisér znepokojivého mrazení v zádech. Celé dílo je totiž elegií na ztracené mládí (i životů) jedné německé generace. Její idealismus, víra ve vůdce, ozbrojenou moc Třetí říše, spravedlivost celého válečného běsnění, to vše je v příkrém rozporu s míněním starší generace (střední generace se ve snímku z logických důvodů téměř nevyskytuje). Film je i obžalobou pokrytectví starší generace, obžalobou mlčící většiny, která netleskala Hitlerovým „dobrodružstvím“ na bitevních polích, přesto se bez problému adaptovala novým politickým podmínkám. To je možno nejlépe demonstrovat na rozmluvě učitele a vedoucího kasáren, kdy se kantor snaží přesvědčit velitele, že jeho žáci nepatří do bitevní vřavy, ale do školních škamen, neboť mladí válku berou jako velké dobrodružství. Do této doby může divák s učitelem sympatizovat, nikoliv však po majorově zdrcující, úsečné odpovědi. V té poznamenává, že nikoliv on, coby voják, ale učitel, neboť je i vychovatelem, nese vrchovatou míru odpovědnosti za pokřivené vnímání reality dospívající mládeže. Učitel se nezmůže na nic jiného, než vágní, nic neříkající obhajobě o „zneužití myšlenek“. Divák se po této scéně nemůže vnitřně ztotožnit ani s touto postavou. Přesto se tvůrci nevyvarovali jednoho klišé, a tím je zobrazení místního čelného příslušníka NSDAP. Ten je vykreslen značně šablonovitě, je necitlivý, promiskuitní a zbabělý. Přesně takto jednorozměrně jsou vykreslováni skoro všichni příslušníci vládnoucích totalitních stran. Zde můžeme od tvůrců cítit jistý kalkul, snahu ospravedlnit se, neboť je lepší být mlčící, nestranickou většinou, než stranickým příslušníkem zavrženíhodné ideologie. To nic nemění na faktu, že západoněmečtí tvůrci, čtrnáct let po válce vytvořili znamenité, protiválečné dílo, nespoléhávající se na velké masové bitevní scény, jak bylo tehdy v módě. Právě lokálnost, malé měřítko jenom umocňuje pocity hrůzy, tak jako nemilosrdný konec. Kdy si divák musí klást otázku, proti komu vlastně mladíci bojovali? Proti Američanům, nebo proti wehrmachtu? Znepokojující může býti i to, jak snadno lze vyznění filmu otočit. Kdyby se národně socialistický režim udržel ještě pár let u moci, mohl by z tohoto námětu vytvořit prvotřídní, propagandistické dílo, oslavující „stádovitost“, která je vrozená všem zvířatům, lidí nevyjímaje. (30.06.2013)

Zničující obžaloba války a především ideologie, která z mladých lidí dělá naivní beránky neuvědomující si závažnost války a hrozbu smrti. Ideologie je naznačena pouze v jediném dialogu (učitel a velitel) a jinak je ukázána skrze kontrast idealistických mladíků vůči dospělým (rodiče, učitelé, vojáci, nadřízení). Většinu filmu se stupňuje mrazivost, s níž se poukazuje na bezelstný idealismus hochů (od první konfrontace s válkou při výbuchu bomby přes přijetí povolávacích rozkazů až po zápal v první fázi obrany mostu), aby se v závěru ve scénách přímého boje o most stal krajně zneklidňujícím obrazem obludnosti války, kde doslova v okamžiku berou jakékoli ideály za své. (01.08.2009)

Působivé protiválečné drama, při jehož sledování jsem myslel na svého známého z Bavorska, ze kterého při jednom rozhovoru nad pivem vypadlo, že jako mladík chtěl na konci války taky narukovat (zabránila mu v tom komplikovaná zlomenina nohy), a který dodnes M.Dietrichovou považuje za zrádkyni národa. Ještěže ten učitel ve filmu není tentokrát fanatik (jako v Na západní frontě klid), ale naopak rozumný skeptik, který se svoje žáky (popletené nacionalistickou ideologií) snaží od válečného dobrodružství ochránit. (28.11.2008)