Pole snov

Amerika vzdává hold své národní hře, baseballu. Kevin Costner je beznadějný snílek, který má úžasnou podporu od své rodiny a později nejen od ní. Je to takový ten film, kde je od začátku docela jasné, jak to všechno dopadne a my jako diváci jen sledujeme, kam hlavního hrdinu cesta (tajemný hlas) vede. Příjemný film na víkendové dopoledne, který neztratí své kouzlo ani po x letech. (30.10.2010)

Zajímavý snímek, který je od začátku zahalen do příjemného mysteriózna. Tomu napomáhá jak výborný soundtrack Jamese Hornera, tak dobrý Costner. Docela jsem byl zvědavý, jak se zajímavý scénář rozvine, bohužel se dostavilo zklamání. Prostě zbytečně přeslazené americké finále, které docela kazí příjemně oddechový pocit, který jsem zaží­val při sledování­ většiny sní­mku. Na druhou stranu jde o kvalitní­ film, i dí­ky účasti legend filmového plátna Burta Lancastera a Jamese Earla Jonese. 60% (23.11.2011)

O filmu jsem věděl, že Kevin Costner uslyší ňákej hlas kterej mu naznačí, že má před barákem postavit hřiště. Trochu mě překvapilo, že hřiště stálo už v patnáctý minutě filmu, myslel sem, že to bude trvat výrazně dýl. Ale scénář toho má v rukávu schováno ještě spoustu. Slyšel sem názory o filmu, že to je pohádka, já bych řek, že to je po všech stránkách kouzelnej film. Škoda jen, že se to všechno točilo kolem baseballu, tyhle americký sporty mě fakt nic neříkaj. Ale jinak v podstatě bez chyby a happy end byl vzorovej. (19.07.2009)

Polovinu stopáže jsem se cítil jak v nějaké hodně nepovedené Telltaleovce, protože postavy byly neustále vystavovány spoustě rozhodnutí, což ve výsledku působilo dost komicky. Posledních zhruba 30 minut jsem se opravdu nudil a to zbytečné kecání tomu rozhodně nepomohlo. Škoda toho konce, neboť začátek byl slušně rozjetý. 2/5 (10.07.2021)

Je to něco jako být shovívavý k malému dítěti, které počmárá vaši lednici fixkou, což v určitých situacích může vyznít i velice roztomile. Malé děti jsou v tomhle případě Američané a jejich, čistě jejich, Hřiště snů ta roztomile zasviněná lednice. Přiznávám, že chvílemi jsem se příjemně bavil atmosférou jak na křesťanském táboře, kde přeci jenom kapka té mystérie musí být. Nastaly ovšem i okamžiky, kdy jsem slyšel vnitřní hlasy, které nezřetelně šeptaly: Co je to za sentimentální píčovinu? Ale vcítil jsem se do období svých deseti let, kdy užívání ponožky bylo tak nevinné a spojené pouze s nohama, představil si Jardu Jágra v důchodu a ta třetí hvězdička najednou přiletěla za zvuku fanfár odkudsi z kukuřice. (I tak už ale nikdy víc.) (22.04.2014)