Balada o Narajamě
Narayama bushiko
Ballad of Narayama
Réžia:
Šóhei ImamuraScenár:
Šóhei ImamuraKamera:
Šigeru KomacubaraHudba:
Šin'ičiró IkebeHrajú:
Ken Ogata, Sumiko Sakamoto, Nendži Kobajaši, Norihei Miki, Micuko Baišó, Ben Hiura, Šóiči Ozawa, Nidžiko KijokawaObsahy(1)
Zlatou palmou oceněný film od japonského režiséra Šoheje Imamury Balada o Narajamě. Díky tomuto rozhodnutí se totiž západní, zejména francouzská veřejnost seznámí s dílem, jež by mělo jinak pramalou naději na uvedení v širší distribuční síti. Šohej Imamura je autorem dobrých dvou desítek filmů (z nich Eidžanaika získala v roce 1982 diplom festivalového výboru XXIII. MFF v Karlových Varech), ale i na Západě je dosud prakticky neznám, zastíněn popularitou svého vrstevníka Nagisy Ošimy.
Balada o Narajamě, vybraná pro canneskou soutěž, byla zakoupena nezávislou malou distribuční společností Gerick Films teprve tři dny před vyhlášením cen: ukázalo se, že její představitel Jean Hernandez, známý milovník filmu, měl dobrý čich, protože Zlatá palma rázem učinila z jeho investice dobrý obchod. Balada o Narajamě nás přenáší do Japonska blíže neurčené doby, nicméně zřejmě vzdálené, do vesnice, v níž panuje zvyk odnášet lidi, kteří dovršili sedmdesát let, na blízkou horu Narajama, aby tam vyčkali smrti. Téma tedy v podstatě stejně choulostivé, jako filmy o tabuizované lásce vždyť na první pohled jde o nehumánní přístup ke stáří. Šohej Imamura však vytvořil na toto téma působivou úvahu o zákonech zrození a zániku, věčného koloběhu přírody, do jejíchž čtyř ročních období je zasazen příběh Orin, ženy, která s moudrou rezignací nejenom přijímá svůj úděl, ale dokonce ho sama přivolává.
Ve svých devětašedesáti letech se rozhodne vykonat přípravy k odchodu ze světa: vyhledá ovdovělému synovi novou ženu, jež ji zastoupí v práci, rozloučí se se svými blízkými a doslova přinutí vzpouzejícího se syna, aby ji na zádech odnesl tam, kde se bělají kosti jejích předků. S mistrovstvím, jež jsme si mohli ověřit už v Eidžanaice, proti níž je Balada o Narajamě dramaturgicky sevřenější, a proto účinněji vystavěná, mísí tvůrce prvky do makro detailů zdůrazněného přírodního dění s prvky výrazně symbolickými. Jeho obraz života spjatého s tradicí, v mnohém krutou a nepochopitelnou modernímu Evropanovi, strhuje směsicí krásy a barbarského násilí a vyúsťuje prostřednictvím aktu hrdinkou svobodně přijaté neodvratnosti lidského osudu v jakousi polemiku se současnými, zdánlivě humánnějšími praktikami odkládání starých lidí do kolektivních zařízení. Společnost chudé horské vesnice, kterou Imamura zachycuje, je k podobnému vyhošťování svých neproduktivních členů nucena nedostatkem potravy.
Co nutí dnešní prosperující společnosti k tomu, aby staré lidi vyhošťovaly ze středu rodin, kde pro ně v dřívějších patriarchálních dobách bylo zákonitě vyhrazeno místo, jako vy se ptal autor Balady o Narajamě Vítězství Šoheje Imamury bylo víceméně nečekané, vzhledem k tomu, že o Zlatou palmu se nepokrytě ucházeli přinejmenším dva další tvůrci, kteří byli navíc oba přítomni, zatímco Imamura nebyl ochoten opustit Japonsko, aby tu případně hájil své barvy tak vehementně, jako to činili Robert Bresson a Andrej Tarkovskij. Snad právě to, že oba na tiskových konferencích po svých filmech až demonstrativně zdůrazňovali, nakolik si osobují právo na nejvyšší ocenění, přimělo porotu, aby šalomounsky udělila jejich filmům ex aequo Cenu za autorský film. Bylo zajisté těžké rozhodovat mezi penězi nestora francouzské kinematografie Roberta Bressona a Nostalgií jeho o hodně mladšího, ale neméně osobitě vyhraněného sovětského kolegy. A protože rukopisy obou, byť diametrálně rozdílné, mají právě tolik přívrženců jako odpůrců, byl výrok poroty vcelku oprávněný. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (75)
Extrémně působivý film, který přes minimální počet krvavých efektů (přičemž vyražené zuby se vzhledem k okolnostem nedají považovat za "efekt") zmrazí své diváky hrůzou efektivněji než většina hororů. Námi uznávaná civilizační pravidla neexistují, smrt je pouze součástí regulace a lidskost je potlačena do pozadí. Imamura vidí v lidech tvory zcela rovnocenné zvířatům, které do filmu v podobě dodaných záběrů vkládá a vytváří tak evidentní paralely. Jeho film je naturalistický ve své neupravenosti reality, jako dokumenty o zvířatech, které si dokáží dělat nebývalé kruté věci, ale zoologové stejně nikdy nezasáhnou, protože příroda je krutá a my nemáme právo ji zkoušet upravovat. Imamurův film je onen přírodopisný dokument, v němž jsou lidé jako mravenci (úvodní a závěrečný záběr filmu podporují interpretaci, že vlastně kamera "najíždí do mraveniště" a na konci z něj zase "vyjíždí"), kterým nemáme právo vnucovat vlastní představy o morálce (ačkoliv je možné je nenávidět). Můžeme akorát tak interpretovat mikrofony v záběru jako režisérovo ujištění, že sledujeme skutečně jen film a nikdo nás nebude nutit odnášet rodiče ve stáří umrznout někam na Sněžku (natožpak oni sami). ()
Další krásná ukázka japonských filmařských schopností, kdy z celkem obyčejného příběhu je vytvořeno neskutečně silné drama, kterému ještě předchází ukázka toho, jak je možné žít tam, kam se většina lidí nikdy nedostane. Člověk je neskutečný tvor a hlavně jeho psychika je zvláštní. Snímek "Balada o Narajamě" to předvádí s výtečnou bizarností. ()
Jen další důkaz, jak minimálně mně osobně je japonská kultura zcela vzdálená a depresivní. Kolikrát mám u japonských filmů pocit, že si tu pakárnu dělají sami, proti své přirozenosti, dodržují jakési nesmyslné zákony, kde hlavní roli hraje smrt na sto způsobů, což tedy se životem zas tak nic společného nemá. Balada o Narajamě mi ukázala nějaké zvyky japonské vesnice, ale celkový depresivní dojem po celou dobu filmu, kdy vlastně ani narození dítěte není bráno jako pozitivní věc, mne prostě deptalo. Z čeho se ti Japonci vlastně radují? Mají někdy z něčeho radost? Nebo prostě je pro ně cílem života co nejdřív spáchat seppuku? Zkrátka, japonskou kulturu nikdy nepochopím, a soudě podle jejich filmů, nějaký optimismus z ní člověk nikdy nenačerpá. Nebo někdy někdo viděl optimistický japonský film? Možná klade tento film trýznivé filozofické otázky, ale pod tím nánosem jednostranné deprese je nejsem prostě ani schopen vnímat. ()
Nekompromisný a určite nie vymyslený príbeh o živote v jednej chudobnej japonskej dedinke, kde ide o sex a potraviny. Život v pomyslnej špine, zápachu, spoteného pohlavného styku a kultúre, kde sa nič nenecháva na náhodu, tento snímok spracováva svojským, naturálnym spôsobom. Škoda, že minutážou trochu prepálený. ()
Balada o Narajamě naturalisticky zobrazuje každodenní mýtický život obyvatel jedné z japonských vesnic, nicméně bližšího časového určení se nedočkáme, není totiž potřeba. Imamura s naprostou přesností ukazuje lpění obyvatel na všemožných tradicích, z nichž vévodí jediná a pro film ústřední, kdy potomek odnese matku/otce při dovršení sedmdesáti let na nedalekou posvátnou horu Narajama. Důvodů pro tuto tradici by bylo možné pravděpodobně vystopovat více, nicméně dva vystupují do popředí: a) duchovní (stařec na hoře čeká na konec svých dnů a následnou cestu na "druhou" stranu); b) schopnost uživit rodinu, kdy především v zimním období může dojít kvůli nedostatku potravy až k samotným existenčním problémům. Udržování podobných tradic spolu s animální krutostí a násilím, které film explicitně zobrazuje s občasnými prostřihy na jiné živočišné druhy, je pro dnešní západní svět těžko pochopitelné. Snad i díky tomu je Balada o Narajamě tak výjimečný filmový zážitek. ()
Galéria (46)
Fotka © Toei Company
Zaujímavosti (2)
Súvisiace novinky
Seminář japonských filmů v Hodoníně
...pořádá ve dnech 8. – 10. března Dům kultury v Hodoníně v místním kině Svět. Největší pozornost letošní ročník semináře věnuje jedinečné osobnosti, kterou je režisér Imamura Shōhei, který jako… (viac)
6. ročník festivalu japonských filmů a kultury
Ve dnech 22. – 28. ledna ovládne prostory pražského Paláce Lucerna japonská kultura. Na návštěvníky festivalu EIGA-SAI 2013 čekají nejen bezmála dvě desítky často vzácných japonských filmů, ale i… (viac)
Reklama