Balada o Narajame

U příležitosti druhé zhlédnutí po 30 letech: Japonská kinematografie patří již stovku let k těm nelepším (jako by to byl tradiční japonský živel) a porovnatelným s celým evropským i americkým filmovým prostorem. Kraj kolem Narajamy tvoří svébytný svět, se svými zvykově kodifikovanými pravidly, kterými je třeba se řídit už jen vzhledem k přežití. Režisér nás zve na návštěvu do tohoto světa a nabízí nám řadu postav, s nimiž se pro tu chvíli můžeme ztotožnit – a nemusí to být jen jedna – a nemusíme se přitom chovat stejným způsobem. (02.02.2014)

Pozerať sa na obyvateľov dedinky v Narajame ukazuje v mnohom primitívnosť a jednoduchosť jej obyvateľov. Hnaný pudmi sa stávajú sami zvieratami, ktoré ich neustále obklopujú. To či budú žiť, alebo sa tešiť závisí od veľmi jednoduchých faktorov. Ak sa im narodí chlapec - zabijú ho, lebo načo živiť ďalší krk. Ak dievča ( a jedná sa už o početnú rodinu) tak ju predajú. Kolobeh od zimy do zimy je tu vnímaný cez zmeny v prírode a tiež u zvierat( v zime potkan zje hybernujúceho hada a v lete je to zase opačne) ktoré reflektujú aj správanie ľudí. V určitom období sa s jednou rodinou kamarátime a keď sa zistí že kradne od iných lebo sama hladuje, je dedina neľútostná rovnako ako príroda. Finálny pochod na horu, aby tam mohla žena( ktorá dala tej svojej rodine, neskutočne veľa) umrieť je potom poetickým zobrazením viery a prirodzeného výberu, kedy starší ustupujú tým mladším. Hoci sa tu nevyhneme explicitnosti a erotike( s ktorou tu Imamura narába bravúrne) film má viac rovín a vrstiev na ktorých sa dá aplikovať hádam každá zložka ľudskej existencie. Šokujúce( gerontofília, zoofília) krásne ( zasnežená dedina) a poetické ( čakanie na smrť na hore). Jedna z najlepších vecí, čo Imamura natočil. Vec v ktorej budete objavovať stále nové a nové veci. S vekom a so skúsenosťami. (26.06.2020)

Maximálně zemitá, animální a provokativní sonda do života na vesnici odříznuté od civilizace, ve které hlavní postavu nezastupuje lidský hrdina (ačkoli se ústřední dění odvíjí od stařenčina zaopatřování rodiny před cestou do Narajamy), ale příroda se svými neměnnými zákony. Příroda je v Narajamě soudce, zrcadlo, němý i promlouvající pozorovatel, je všudypřítomná a člověk samotný je v jejím područí vykreslen jako trpěný hmyz, bestie. Proto je neustále stavěn do obrazových juxtapozic s přírodním děním, zejména se zvířaty, kterým je svým neukojeným (morálkou nezatíženým) a dravým počínáním podobný. Imamura obecně klade enormní důraz na filigránské vykreslení atmosféry a prostředí (cyklu ročních období, ale i animistické mystiky…) – samozřejmě nejen prostřednictvím estetizovaných obrazů, ale i skrze evokativní zvukovou paletu. Jeho smysl pro detail však nezůstává pouze u přírody. Prostupuje i s přírodou provázané lidské pinožení, které je v Narajamě prezentováno natolik přesvědčivě a naturalisticky, až se blíží bezprostřednosti dokumentu (nástin charakterů, lidové zvyky, rekvizity, „zašlá“ patina), dokumentu poetického i nekompromisně fyzického. Balada o Narajamě je skutečně intenzivní divácký zážitek. Balada o Narajamě je hrůzně krásné mistrovské dílo. (28.07.2009)

Nádherně děsivý a krutý film o řešení seniorské otázky v jedné venkovské komunitě. I když některé scény mi přišly trochu na efekt, Imamurovi se podařilo vytvořit neopakovatelný obraz společenstva, které se musí smířit s velmi přísnými pravidly, aby si uchránily své holé životy. I když je mnohdy těžké se s nimi smířit. Cesta na vzdálené vrcholky hory je jen jedno z nutných zel, které se však změnilo v legendu, která vyžaduje pevnou víru. Právě poslední půlhodina, která s minimem slov a s maximální výmluvnosti obrazu ukáže pravou podstatu vztahu obyvatel k tomuto mýtu uhrane svojí mrazivou poezií. A když do toho přijde sníh, člověk rázem s bolestí pochopí blahodárnost tohoto symbolu. A film, který nezná jakékoliv přikrášlování a čisté city dokáže v pár minutách z člověka vydolovat prostýmni prostředky nefalšované dojetí. Nejde o nic jiného než o dotek mistrovského díla, které v člověku dokáže rezonovat po řadu let. (29.09.2010)

Pečlivá studie uzavřeného společenství lidí v divoké přírodě naturalistickým způsobem ukazuje člověka jako zvíře ovládané základními instinkty a potřebami. Velký podíl na zážitku z filmu nese knižní předloha Šihiro Fukazawy. Imamura svým obvyklým způsobem často střídá záběry lidí a zvířat a tím předkládá divákovi nové asociace. (03.05.2006)