Balada o Narajame

Maximálně zemitá, animální a provokativní sonda do života na vesnici odříznuté od civilizace, ve které hlavní postavu nezastupuje lidský hrdina (ačkoli se ústřední dění odvíjí od stařenčina zaopatřování rodiny před cestou do Narajamy), ale příroda se svými neměnnými zákony. Příroda je v Narajamě soudce, zrcadlo, němý i promlouvající pozorovatel, je všudypřítomná a člověk samotný je v jejím područí vykreslen jako trpěný hmyz, bestie. Proto je neustále stavěn do obrazových juxtapozic s přírodním děním, zejména se zvířaty, kterým je svým neukojeným (morálkou nezatíženým) a dravým počínáním podobný. Imamura obecně klade enormní důraz na filigránské vykreslení atmosféry a prostředí (cyklu ročních období, ale i animistické mystiky…) – samozřejmě nejen prostřednictvím estetizovaných obrazů, ale i skrze evokativní zvukovou paletu. Jeho smysl pro detail však nezůstává pouze u přírody. Prostupuje i s přírodou provázané lidské pinožení, které je v Narajamě prezentováno natolik přesvědčivě a naturalisticky, až se blíží bezprostřednosti dokumentu (nástin charakterů, lidové zvyky, rekvizity, „zašlá“ patina), dokumentu poetického i nekompromisně fyzického. Balada o Narajamě je skutečně intenzivní divácký zážitek. Balada o Narajamě je hrůzně krásné mistrovské dílo. (28.07.2009)

Nádherný film, který nemilosrdně poukazuje na odvrádené stránky života na izolavaném venkově. Nezáleží jestli se jedná zrovna japonské reálie, protože vyprávěný příběh by se mohl v různých obměnách odehrát kdekoliv, kde člověk žije v nouzi a kde svůj boj s přírodou nemá tak úplně pod kontrolou. Taková situace pak eliminuje lidskost a minimalizuje veškeré chování na prostou logiku přežití, jako u zvířat. Smrt, porod, to vše je v této logice podmíněno dostatkem potravy. Film Balada o Narajamě tento tvrdý život zahchycuje nekompromisně a poeticky zároveň. Divák je prostřednictvím prolínání malebných záběrů přírody a zvířat a scén ze života lidí, kde lítost znamená slabost, vystavován kráse i krutosti zároveň. Nejvýraznější postavou je babička, která ač zdravá se chystá na smrt, protože již dovršuje věk 70 let a je to tak zvykem. Ta díky životním zkušenostem a moudru v kalkulu bytí a nebytí vyniká nejvíce. S trochou nadsázky, lze tento film přirovnat k české Babičce, jen v extrémnějších podmínkách a bez optimistitckých brýlí. (15.06.2012)

Ďakujem veľmi pekne, ale myslím si, že práve túto Baladu o Narajame, už v žiadnom prípade nepotrebujem nikdy vo svojom pozemskom živote vidieť znovu, keďže bola na mňa asi príliš 「ťažkým sústom」 , skrátka, poriadne silnou kávou, ktorá mi väčšinou nebola extra po chuti, čiže z nej najskôr mám len akési rozporuplné - chuťové poháriky, keď by sa mi možno tiež patrilo si dať zrovna v tomto momente za jeden poriadny pohárik so saké, a to na celkové odpočinutie si, jednoducho sa trochu odreagovať po tomto extrémne vyčerpávajúcom počine, no musím sa následne priznať, že vôbec neholdujem pitiu alkoholu, a tak to budem musieť vyriešiť nejakým inakším spôsobom... • Totižto, japonskému režisérovi Šóheiovi Imamurovi, buď išlo najviac konkrétne predovšetkým o to, aby ma proste neustále šokoval svojimi mimoriadne explicitne-živočíšnymi obrazmi, alebo chcel byť iba čo najviac brutálne-úprimným z jednotlivo prezentovaných naturalistických scén bez akejkoľvek cenzúry, a či dokonca taktiež jestvuje i tretia možnosť, spočívajúca v podobe, že predsa z každého rožku trošku, nakoľko skombinoval obidve tieto formy? • Nebudem síce bližšie špecifikovať to, čomu sa vlastne zväčša 『venovali』 tieto nesympatické postavy (čím nechutnejší, tým lepší), ktoré vskutku stvárnili dosť sympatickí herci - Akinobu "Ken" Ogata & Sumiko Sakamotová, ako prosto vydarený synátor Tacuhei a jeho nemenej podarená matka Orin z nemenovaného「barbarského kmeňa」 , naprosto odrezaného od akejkoľvek vyspelejšej civilizácie. • Prvých zhruba 100 minút, sa zvyčajne jednalo o neuveriteľne autentické obrazy, ničím a nikým neprikrášlené, čo bolo pre mňa obzvlášť náročnou exkurziou do hlavného epicentra tohto diania, pričom cca 30 minút pred koncom, bolo zase podľa mňa - úplne najideálnejších, i keď som opäť nebol ušetrený o maximálny dôraz takéhoto prostredia, v ktorom sa odohrávalo kľúčové vyvrcholenie filmu, o čom v podstate celý čas priamo pojednával. • Zrejme som sa vtedy konečne zbavil týchto všetkých barbarov, lebo v tejto zlomovej sekvencii, ostali už iba dvaja títo barbari, ktorí odišli na TO legendárne m-i-e-s-t-o, odkiaľ už teda niet pre jedného z nich žiadneho návratu. • Divák by sa mal určite vyzbrojiť dostatkom svojej trpezlivosti, ktorej bude potrebovať neúrekom. Už si môžem nakoniec vydýchnuť, že to mám za sebou, ale znova by som sa na to nedal sám od seba nahovoriť, lebo by som musel opäť absolvovať to, čomu sa inak širokým oblúkom vyhýbam, ale nie vždy sa to ale podarí... (11.02.2023)

Japonská história na tvrdo bez príkras. Neviem, ako vyzerá priemerný japonský film o živote na vidieku v minulosti, ale keďže je tento film tak slávny a cenený, asi sa bude jednať o niečo výnimočné aj v krajine pôvodu. Je škoda, že sa stále nedokážem poriadne zorientovať v postavách japonských filmov a stále sa mi tak pletú, čím strácam čiastočne niť s ich vývojom a tým pádom aj dejom. V Balade je krásne zobrazená spätosť človeka s prírodou, respektíve fakt, že človek je príroda rovnako, ako stromy, zvieratá a hmyz. Potom ani tá drsnosť zobrazeného spôsobu života, ktorému chýba akákoľvek morálka nepôsobí až tak šokantne. Starí Japonci si proste žili tak, ako si žili a my si môžeme myslieť o tom, čo chceme, im by to bolo absolútne jedno. (01.05.2015)

Drsny extremny a hodne brutalny film o tom, ze starym ludom nepatri ucta, pretoze v istej dedine treba ludi po 70 -ke odniest napriklad do zasnezenej hory, aby tam nasli smrt. Civilizovani ti ludia neboli ani nahodou, pre rezisera Imamuru su ludia len dlasie tvory v prirode rovnako ako povedzme mravce. Caste vyjazdy do prirody potesia, minutaz 130 minut az tak nevadi : 89 % (15.04.2017)