Balada o Narajame

Jen další důkaz, jak minimálně mně osobně je japonská kultura zcela vzdálená a depresivní. Kolikrát mám u japonských filmů pocit, že si tu pakárnu dělají sami, proti své přirozenosti, dodržují jakési nesmyslné zákony, kde hlavní roli hraje smrt na sto způsobů, což tedy se životem zas tak nic společného nemá. Balada o Narajamě mi ukázala nějaké zvyky japonské vesnice, ale celkový depresivní dojem po celou dobu filmu, kdy vlastně ani narození dítěte není bráno jako pozitivní věc, mne prostě deptalo. Z čeho se ti Japonci vlastně radují? Mají někdy z něčeho radost? Nebo prostě je pro ně cílem života co nejdřív spáchat seppuku? Zkrátka, japonskou kulturu nikdy nepochopím, a soudě podle jejich filmů, nějaký optimismus z ní člověk nikdy nenačerpá. Nebo někdy někdo viděl optimistický japonský film? Možná klade tento film trýznivé filozofické otázky, ale pod tím nánosem jednostranné deprese je nejsem prostě ani schopen vnímat. (30.12.2013)

Balada o Narajamě naturalisticky zobrazuje každodenní mýtický život obyvatel jedné z japonských vesnic, nicméně bližšího časového určení se nedočkáme, není totiž potřeba. Imamura s naprostou přesností ukazuje lpění obyvatel na všemožných tradicích, z nichž vévodí jediná a pro film ústřední, kdy potomek odnese matku/otce při dovršení sedmdesáti let na nedalekou posvátnou horu Narajama. Důvodů pro tuto tradici by bylo možné pravděpodobně vystopovat více, nicméně dva vystupují do popředí: a) duchovní (stařec na hoře čeká na konec svých dnů a následnou cestu na "druhou" stranu); b) schopnost uživit rodinu, kdy především v zimním období může dojít kvůli nedostatku potravy až k samotným existenčním problémům. Udržování podobných tradic spolu s animální krutostí a násilím, které film explicitně zobrazuje s občasnými prostřihy na jiné živočišné druhy, je pro dnešní západní svět těžko pochopitelné. Snad i díky tomu je Balada o Narajamě tak výjimečný filmový zážitek. (16.06.2011)

Drsny extremny a hodne brutalny film o tom, ze starym ludom nepatri ucta, pretoze v istej dedine treba ludi po 70 -ke odniest napriklad do zasnezenej hory, aby tam nasli smrt. Civilizovani ti ludia neboli ani nahodou, pre rezisera Imamuru su ludia len dlasie tvory v prirode rovnako ako povedzme mravce. Caste vyjazdy do prirody potesia, minutaz 130 minut az tak nevadi : 89 % (15.04.2017)

Nekompromisný a určite nie vymyslený príbeh o živote v jednej chudobnej japonskej dedinke, kde ide o sex a potraviny. Život v pomyslnej špine, zápachu, spoteného pohlavného styku a kultúre, kde sa nič nenecháva na náhodu, tento snímok spracováva svojským, naturálnym spôsobom. Škoda, že minutážou trochu prepálený. (02.03.2024)

Maximálně zemitá, animální a provokativní sonda do života na vesnici odříznuté od civilizace, ve které hlavní postavu nezastupuje lidský hrdina (ačkoli se ústřední dění odvíjí od stařenčina zaopatřování rodiny před cestou do Narajamy), ale příroda se svými neměnnými zákony. Příroda je v Narajamě soudce, zrcadlo, němý i promlouvající pozorovatel, je všudypřítomná a člověk samotný je v jejím područí vykreslen jako trpěný hmyz, bestie. Proto je neustále stavěn do obrazových juxtapozic s přírodním děním, zejména se zvířaty, kterým je svým neukojeným (morálkou nezatíženým) a dravým počínáním podobný. Imamura obecně klade enormní důraz na filigránské vykreslení atmosféry a prostředí (cyklu ročních období, ale i animistické mystiky…) – samozřejmě nejen prostřednictvím estetizovaných obrazů, ale i skrze evokativní zvukovou paletu. Jeho smysl pro detail však nezůstává pouze u přírody. Prostupuje i s přírodou provázané lidské pinožení, které je v Narajamě prezentováno natolik přesvědčivě a naturalisticky, až se blíží bezprostřednosti dokumentu (nástin charakterů, lidové zvyky, rekvizity, „zašlá“ patina), dokumentu poetického i nekompromisně fyzického. Balada o Narajamě je skutečně intenzivní divácký zážitek. Balada o Narajamě je hrůzně krásné mistrovské dílo. (28.07.2009)