Čtyři k večeři

Moc hezký pocit, vidět zase po čase film, u kterého prostě vypálím pět hvězd a nemám tam žádné ALE. Z minulosti už víme, že když se banda Italů sejde u jednoho stolu, může dojít na zajímavé experimenty. Tenhle je sice v reálném světě neproveditelný, ale tím je to ještě víc osvěžující. Zamotalo mi to moc hezky hlavu, a to ne kvůli tomu, že bych se nezvládala orientovat, v jaké z možností se zrovna nacházíme - s tím jsem překvapivě problémy neměla. Zajímavé bylo, že to, s kým dotyčný nebo dotyčná byl, značně ovlivňovalo můj pohled i sympatie k postavě. Některé vztahy nás dělají lepšími, jiné nás táhnou dolů. Na tom asi něco bude, že? (18.01.2022)

„Poslyš, mám takový trochu indiskrétní dotaz. Nenudí tě to už?“ - „A co jako?“ - „Pošleš zprávu, já tobě zpět, dáš mi číslo, ale já tobě ne. Pošlu zprávu, ty mně zpět. A oba se snažíme být tak vtipní, roztomilí, ne moc vlezlí. Nebylo by snazší, když někoho potkáš, říct: Líbíš se mi, nevypadáš jako sériový vrah, pojďme šukat? Jestli se kvůli rande musíš naučit sněhový pusinky, asi je v systému chyba.“ Jenže v praxi to nebude tak jednoduché…Jak ze dvou mužů a žen udělat funkční páry? A koho přiřadit ke komu, aby si vzájemně sedli a objevili v sobě tu jejich spřízněnou duši? Jak by se to pak asi mezi nimi vyvíjelo? A existuje vůbec něco takového jako je spřízněná duše? Čtyři k večeři je vlastně celkem fajn vztahovka, navíc lehce ozvláštněná přepínáním mezi 2 variantami párů a jejich fázemi. Ale právě to neustálé přehazování občas docela likviduje atmosféru jednotlivých okamžiků. A když si k tomu člověk přidá i nejedno klišé a zároveň protagonisty, kteří (alespoň v mých očích) nemají moc charisma, vychází mi z toho lepší, ale „jen“ průměr. (29.05.2022)

Čakal som niečo na štýl Perfetti sconosciuti, a najprv to vyzeralo celkom zaujímavo a nápadito, najmä vďaka svojskému humoru a dobrým dialógom. Ale po tom ako nastal ten swap, tak to bolo zrazu trochu divné, obzvlášť, keď to bolo kompozične dosť neprehľadné a miestami som sa v tom totálne strácal, že v ktorej verzii je vlastne kto s kým. Takže toto mi dosť výrazne pokazilo dojem! Keby to bolo kompozične poriešené nejako prehľadnejšie, mohlo to byť fakt super. Takto maximálne 3* (a to je škoda!). (26.01.2022)

Celý život si pokládáme otázky, co by se stalo, kdyby… Mnozí berou svůj vztah jako samozřejmost. A jiní udělají jeden dva kroky a vůbec žádný vztah být nemusel. Romantický kousek o spřízněných a jiných duších, kterak hledání druhé poloviny dotvoří celek. Italové nám prezentují poselství, že každý může být pro někoho dokonalý. A dělají to pomocí paralelních příběhů, kdy se divák musí krapet víc soustředit, aby věděl, v jaké větvi se příběh zrovna rozvíjí. Když jsme ve vztahu, měníme se. A všechna „ale“ prostě přestanou existovat. Bez ohledu na časovou osu zažívá každý pár své vzestupy a pády, to, s kým dotyčná nebo dotyčný zrovna je, mění i divákův pohled na postavu. Výsledek je milý i přemýšlivý, ale mohl být řekněme magičtější. Protože vyloží karty prakticky hned a s přibývajícími minutami místy přešlapuje na místě, aniž by se dostával po kůži, jak bych si přál. Právě zpracování tématu „co kdyby“ mi víc sedělo třeba u takové Loly (běžící o život) či Srdcové sedmy. Proto váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Oči Matilde Gioli ale nakonec rozhodly, že půjdu směrem nahoru. (19.05.2022)

Hlavní nápad s dvěma paralelními příběhy v jednom filmu je sám o sobě super, ale tahle romantická komedie klade na diváka, na tento žánr poměrně neobyklý, požadavek, aby se po celou dobu soutředil a jen z různých náznaků poznal, v jaké paralelní větvi se příběh zrovna rozvíjí. Např. v americkém filmu Srdcová sedma měla každá z dějových linek mnohem pragmatičtější "značku" (náplast na obličeji hlavní herečky, změna účesu) a plynulosti příběhu to rozhodně prospělo. Italský režisér se snažil být rafinovaný, ale samotnou realizaci rafinovanosti bych si představoval jinak. V ostatních ohledech to byl ale moc fajn film a připodobnění o dvou půlkách jednoho jablka bylo totálně trefné. 70% (06.01.2022)