Epizoda 1 (E01)

Dlouhé: To se to společnosti roku 2011 hromadně pošklebovalo tantrickým ezoblbkám, které se hromadně nechávaly „odháčkovat“ guru Járou, no a vidíš? Stačí deset let, a člověk nestíhá žasnout, čemu všemu dneska věří nejen pomatené ženské, ale i „velcí chlapáci“. A nejsou to jen pohádky kolem artisty na kříži, podvodnické kartářky pro notoricky nespokojené hledající, vyrábění odvaru z větviček mladých doubků, sbíraných za kuropění, které jistojistě vyléčí dítěti DMO, pití chcanek za stejným účelem, nebo výlety za injekcí k podvodnici kamsi k moři, kde léčivá injekce za těžké prachy vyléčí autismus, však pokud to schopná matka migne a doma hodí do labiny, čistý fýzák za desítky táců sebere její poslední naděje, však škváru, ani spravedlnost za újmu více neuvidí. Uvěřila, šla dobrovolně, její chyba. Nejen o Óm Nadsamci, ale i tom JXD tenkrát napsal, což bylo chvályhodné, a opravdu na místě, osobně jsem měla do činění s rodiči, kteří Ježibabě vydávající se za lékařku, uvěřili, ale nestalo se nic. Zavřela krám a zdeřila se. Hyenistický, krutý obchod s lidskou blbostí, který stále bují ve spoustě formách, s důvěřivostí, plynoucí často z beznaděje, nedostatku realistického a kritického myšlení, z lidského neštěstí, ať už to jsou banální zhrzené emoce dvacetiletých princezen nebo neřešitelný zdravotní problém, osamělost, potřeba najít si jakoukoli modlu, placebo, přesvědčení a občasný (možná) fakt, že když budou věřit, víra jejich je uzdraví. Typickou ukázkou byl Andy Kaufman, který, byť drsný sarkasta a realista, ve slabé chvíli rovněž uvěřil na filipínské léčitele a bylo to naposled, co se z plných plic zasmál. Však sám sobě, když mu docvaklo, jak hloupý, ve svém neštěstí, byl. Homeopatika, hovadiny, duškoviny, landoviny, jehličky, básničky, Mikolášci, olízané kliky, Šangri la, placatá Země, rovnováha, konspirační vše, stravovacích serverů včetně, ohýbání historie, populismus a kecy, kecy, kecy, mandaly na každý den, Odin, Silné já, meditace, relaxace, rozpitvávání nitra, honění si, nad kultem vyzdvihování labilních a v slabosti se ňahňajících, na piedestaly mužství a nových norem, a spousta dalších srandovních berliček, aby se jednomu zakomplexovanému udělalo líp. Pro mě za mě, když to někomu reálně pomáhá, ok, každého věc. Mě na tyhle cypárny neužije, ovšem výsměch, který ty holky před lety od veřejnosti sklidily, s ohledem na výše uvedený náhodný výčet, mi dnes přijde skutečné nefér. Blbé byly, to jo, mnohé si zapíchat potřebovaly, jejich boj, ovšem úchylná partička to měla vymyšleno prefíkaně a fikali jednu za druhou, a ty trosky jim ještě byly vděčné, což je případ vskutku nevídaný, nechutný a já se proto se zájmem podívám i na díly další. Kdysi jsem případ registrovala jen povrchně. Anička Fialová je skvělá! Uvěřitelná, jasná, naprosto přesně vybraná, hraje výborně! Kotek, byť se jen mihl, odporný, slizký, baví mě už delší dobu, s chutí vysekávám další poklonu, atmosféra v duchovním stánku vymletých mi evokuje kde co, jen ne klidný přístav naděje a kýbl se mi najednou zvedá i při termínu jóga. Zároveň mi naskakuje hezký a moudrý moment z Vratných lahví, kdy Svěrák říká své ustřelené dceři (zahrála ji Táňa Vilhelmová) „A nechceš si raději zajít s kamarádkou na víno?“ Seriál chválím. Nízké hodnocení nesdílím, téma je to děsivé a po letech má šanci široké veřejnosti ukázat, o co asi tak přibližně šlo a jak snadné je do takové šlamastyky spadnout. Hlava. V tom to je. Když před pětadvaceti lety udělali na dětské onkologii experiment, že posadili velmi vážně nemocné děti k počítači, kde hrály videohru, v níž měly porážet nepřítele (tedy svou zákeřnou nemoc), pustily se do hry o svůj život, hrály ji v průběhu několika dní a všechny z těchto dětí následně vykazovaly výrazné zlepšení psychiky a snížení hodnot onkomarkerů. Reál. Je na každém, jak vyhodnotí tu správnou metlu, na které ke svým lepším zítřkům zdárně odletí. (20.01.2022) (menej) (viac)