Él

Él je snímkem, který vás možná zhnusí více než kdejaká krvá vyvražďovačka. Je to příběh zabývající se postupnou degenarací psychiky člověka, který ukořistil ženu svých snů. Jeho problémem je však extrémní zahleděnost pouze na sebe, na svoje zájmy a do naprostého extrémů zabíhající ješitnost. Tyto vlastnosti, které ještě přiživuje, mu nakonec zatemní mozek úplně. Navíc ho podporují i jeho přátelé, které si nikdy nepustil natolik k tělu, aby ho dokázali prohlédnou. Možná to byl jenom můj pocit, ale velice mě zaujala propletenost této osoby s církví, možná, že to bylo zamýšleno jako jakási analogie a možná jen hledám něco i tam, kde nic takového není, jako náš "hrdina". On však svou lež a zatemněnost považoval za jedinou možnou pravdu a jinou nepřipustil (církev?, těžko říct). Možná je to mnohovýznamový film a každý ať si v něm najde to své. Když to shrnu, tak Él je velice zajímavým filmem zasluhujícím pozornost i přes některé pomalejší pasáže. (23.12.2008)

Román španělské autorky Mercedes Pinto Él z roku 1926 (u nás nikdy nepřeložený) inspiroval Buñuela k poměrně zajímavé filmové eseji na téma mezilidských vztahů. O závislosti na partnerovi, o vztahu k okolí, o egu a dalších obvyklých zákoutí lidské duše. Jako již tradičně u Buñuela špatně snáším transponování literárních předloh vpřed v čase a samozřejmě jako jindy nespočívám zrakem s potěšením na té estetice 50. let, která je zkrátka sporná. Nicméně, pokud se odpoutám od určení místa a času, ten intimní příběh jednoho manželství mohu ocenit a dokonce s překvapením doporučit. Jen bych byla velmi opatrná se srováváním s Fassbinderovou Marthou, mnohem více příběh lze komparovat s pozdější Buñuelovou adaptací Ženy a tahacího panáka. (15.07.2017)

Podívej se na ty lidi. Červi, co se plazí po zemi. Člověk má chuť je zašlápnout. – Co to říkáš? To je sobecké. – No a? To je podstata duše. Nevážím si lidí. Kdybych byl Bůh, nikdy bych jim neodpustil. Buñuel vystihl Franciscovu povahu tak věrně, až mě to děsí. Začalo to nevinně. Francisco, vážený distingovaný muž, je v nitru duše velký cholerik, který nikdy neměl ženu, neváží si lidí a zajímají ho jen vlastní zájmy. Navíc má problémy ohledně právního sporu, ve kterém ho nějací lidé chtějí připravit o velký majetek. Takových lidí je mezi námi spousta. No ale pak najde tu pravou, vášnivě se do ní zamiluje, vezme si ji a projeví se jako velmi žárlivý paranoik. Paranoia se s přibývajícím časem nezadržitelně prohlubuje a postupně přichází první záchvaty a jeho psychika se začíná postupně rozkládat do patosu šílenství. Postava Francisca je bravurně zahraná, práce s napětím a atmosférou Buñuelovi vždycky šla a kamera je jako vždy perfektní. Vidíš, že jsme tu sami. Nikdo by mi nezabránil, abych tě potrestal. Když tě chytím za krk… Strčím tě dolů. Nekřič! Spadneš na ulici a roztříštíš se o dlažbu! Glorio, vrať se! Neublížím ti. (03.01.2009)

Él je jako Paroubek. Také je na něm nejvíce sexy mozek, který ví, že bez uvěřitelných charakterů podobný typ snímku prostě fungovat nemůže. Je to takové In a Lonely Place s více (mnohem více) nalinkovaným scénářem, kdy je celý průběh filmu jasný během páté minuty stopáže, což je výrazně na škodu. Aspoň je to ovšem částečně vykoupeno famózními hereckými výkony a lahůdkovou kamerou, která vyniká o to více, že snímá na první pohled "pouze" prachsprostou komorní interiérovku. (13.11.2008)

Můj první Buñuel a rovnou taková palba. Výborní herci, detailní psychologie, uhlazený scénář, řemeslná preciznost, kvalitní hudba - mouchy se hledají opravdu obtížně. Vrcholem filmu (a pomyslnou třešničkou na sladkém dortu) je surrealistická konkluze v kostele, která jistě připomene zlatý věk režisérovy avantgardní kolaborace se Salvadorem Dalim. Neopodstatněně zapomenuto, nyní však znovu na světle Božím. Všichni a povinně naklusají do nejbližšího diskontu LK... 4,5* (09.11.2008)