Él

Él je jako Paroubek. Také je na něm nejvíce sexy mozek, který ví, že bez uvěřitelných charakterů podobný typ snímku prostě fungovat nemůže. Je to takové In a Lonely Place s více (mnohem více) nalinkovaným scénářem, kdy je celý průběh filmu jasný během páté minuty stopáže, což je výrazně na škodu. Aspoň je to ovšem částečně vykoupeno famózními hereckými výkony a lahůdkovou kamerou, která vyniká o to více, že snímá na první pohled "pouze" prachsprostou komorní interiérovku. (13.11.2008)

Můj první Buñuel a rovnou taková palba. Výborní herci, detailní psychologie, uhlazený scénář, řemeslná preciznost, kvalitní hudba - mouchy se hledají opravdu obtížně. Vrcholem filmu (a pomyslnou třešničkou na sladkém dortu) je surrealistická konkluze v kostele, která jistě připomene zlatý věk režisérovy avantgardní kolaborace se Salvadorem Dalim. Neopodstatněně zapomenuto, nyní však znovu na světle Božím. Všichni a povinně naklusají do nejbližšího diskontu LK... 4,5* (09.11.2008)

Podívej se na ty lidi. Červi, co se plazí po zemi. Člověk má chuť je zašlápnout. – Co to říkáš? To je sobecké. – No a? To je podstata duše. Nevážím si lidí. Kdybych byl Bůh, nikdy bych jim neodpustil. Buñuel vystihl Franciscovu povahu tak věrně, až mě to děsí. Začalo to nevinně. Francisco, vážený distingovaný muž, je v nitru duše velký cholerik, který nikdy neměl ženu, neváží si lidí a zajímají ho jen vlastní zájmy. Navíc má problémy ohledně právního sporu, ve kterém ho nějací lidé chtějí připravit o velký majetek. Takových lidí je mezi námi spousta. No ale pak najde tu pravou, vášnivě se do ní zamiluje, vezme si ji a projeví se jako velmi žárlivý paranoik. Paranoia se s přibývajícím časem nezadržitelně prohlubuje a postupně přichází první záchvaty a jeho psychika se začíná postupně rozkládat do patosu šílenství. Postava Francisca je bravurně zahraná, práce s napětím a atmosférou Buñuelovi vždycky šla a kamera je jako vždy perfektní. Vidíš, že jsme tu sami. Nikdo by mi nezabránil, abych tě potrestal. Když tě chytím za krk… Strčím tě dolů. Nekřič! Spadneš na ulici a roztříštíš se o dlažbu! Glorio, vrať se! Neublížím ti. (03.01.2009)

ocenenia : MFF Cannes 1953 - Nominácia na 1. cenu ◘◘◘◘ Film o chorobnej žiarlivosti vedúcej k bláznovstvu.... čo však od Buňuela nebolo úplne korektné, že extrapoloval príbeh bláznivého jednotlivca a vytvoril z neho kritiku celej katolíckej výchovy, ktorá akoby bola tým semienkom, ktoré sa rozrástlo až do monštruóznych rozmerov blúzniaceho, paranoidného Francesca.... popri tom je jasné, že tento stav bol u neho skôr dôsledkom "túžby vlastniť" (čomu by nasvedčovala aj sprievodná "zápletka" ohľadne súdneho vymáhania zhabaných rodinných majetkov), silnej ješitnosti! a pocitu "nadradenosti" (ktorý sa asi najlepšie prejavil pri scéne na veži, kde ľudí prirovnával k "červom") .... príliš si zakladal na svojej vážnosti, dôstojnosti, až sa z toho pomiatol.... a že nakoniec urobil Buňuel ešte aj paralelu medzi sanatóriom a kláštorom, ako zariadeniami kde podobné "prípady" nájdu pokoj duše, tak to mi tiež moc nevoňalo :) .... je to "starej pardál" ten Buňuel :) vždy si rád "kusne" :)) Ale v zásade je film veľmi presný v zobrazení určitého typu ľudí, ktorí majú blízko ku všetkému čo zaváňa kadidlom a "božskou mocou" .... a záver? tak to bola presná vizualizácia paranoidných stavov, keď má človek pocit že sa mu všetci smejú, pocit že iba ON je stredobodom pozornosti davu, že je ohniskom v ktorom sa zbiehajú pohľady všetkých ľudí naokolo (viem o čom hovorím :).... naozaj majstrovský psychologický film (26.03.2010)

Buňuel je skvělý. Od začátku nenechá pochybovat o svém mistrovstí. Například už jen záběr, kdy se dva hlavní protagonisté poprvé spatří, je ukázka filmového mistrovstí. Kamera, coby oči halvního hrdiny, sleduje v kostele nejdříve nohy mladíků při obřadu, poté jakoby mimoděk přejde na nohy nezúčastněných ve druhé řadě. Tam opět bezmyšlenkovitě přejíždí po nohách sedících, až jedny zaujmou, následuje pohled na "majitelku" a vzplanutí. Geniální. Navíc si zde tvůrce pohrál a znázornil psychologický profil Franciska, coby paranoidního a žárlivého cholerika (avšak jinak skvělého katolíka). Franciso například rovná partnerčiny boty, pořádek mají přeci cholerici rádi. Po nervovém zhroucení pak běží na schodiště a buší tyčí do zábradlí. K dokonalosti mi chyběl pouze temnější závěr, jež by lépe zvýraznil zoufalou sitaci. (10.12.2008)