Pád domu Usherů

Máme za sebou další kousek od Mika Flanagana, odborníka na hororovou tématiku, který nám připravil další lahůdku v podobě minisérie Pád domu Usherů. Jak se povedl příběh inspirovaný dílem Edgara Allana Poa?    Na Pád domu Usherů jsem se těšila hned z několika důvodů. Kvůli zpracované látce, obsazení a Flanaganovi. A všechno tohle se moc povedlo. Hned od začátku mě příběh chytnul tak moc, že nešlo nic jiného, než se stále dívat dál a dál. Přestože vyprávění nikam nepospíchá, gradace a utahování šroubů funguje perfektně. A zatímco sledujeme vyprávění minulosti sourozenců Usherů, v přítomnosti přichází postupný rozpad jejich impéria. Skoro jako kdyby nešlo o nic jiného. No, vlastně nejde...    Pád domu Usherů si užije úplně každý, znalost díla Edgara Allana Poa není nutná. Ano, pokud máte načteno, v určitých momentech si minisérii užijete trochu víc, i po emoční stránce. Ale způsob zpracování mi sednul. Jeden hlavní příběh, který v každém díle zpracovává jedno dílo. Jednotlivé kousky jsou vybrané dobře, jsou to v podstatě ty nejznámější, které zná nejspíš z doslechu i ten, kdo je předtím nečetl. Prostě klasiky.    Navíc je všechno strašně krásně natočené. Od stylizace dílů (každý je trochu jiný, protože i sourozenci jsou jiní), použité hudby (ta skvěle funguje s dějem a není jenom na ozdobu nebo aby nebylo ticho), kamery (hned v několika momentech jsem se díky ní cítila ještě hůř) a celkového nepříjemného pocitu z toho všeho. Obsazení beru jako kapitolu samu pro sebe. Pokud jste si oblíbili někoho z herců z předešlých věcí Flanagana, můžete si být jistí, že tady na něj narazíte. Přičemž nové tváře jim úspěšně šlapou na paty. Navíc se skvěle zakomponovanou kritikou současné společnosti.    Sledovat Pád domu Usherů je příjemný zážitek. Stačí se nenechat odradit škarohlídy, kteří tvrdí, že se bude líbit pouze těm s nezdravou fixací na Flanagana a tomu, kdo tvorbu Poa vůbec nezná. Vážně to stojí za to. (17.10.2023)

Nejlepší Flanagan není sice na 5 hvězd, ale minimálně u mě si dost vylepšuje reputaci po nezáživném Midnight Club, protože tahle místy až doslovně poetická variace na slavné povídky E. A. Poea v mnoha epizodách fakt funguje. Co je ovšem nešvarem, co už prostě nehodlám odpustit, je jakýsi vystupující trend, kdy je na divákovi domýšlet si celý seriál, co že se to sakra děje a dozvědět se všecko najednou až v úplném závěru. Je to velká škoda pro kvalitu samotných dílů v průběhu, kdy jim pak člověk musí nezaslouženě dávat nižší hodnocení. [viděno na Netflixu] (30.12.2023)

Mike Flanagan je opäť v skvelej forme. Bol som zvedavý, ako sa bude dať toto dielo spracovať v modernej podobe, ale výsledok je pomerne uspokojivý. Rozbeh je síce vlažný a v niektorých momentoch zobrazujúcich vrcholy modernej degenerácie som to mal chuť vypnúť, ale keď človek pretrpí úvodné epizódy a z hry vypadnú otravné postavy (aj keď vynikajúco zahrané), prichádza na scénu naprosto fenomenálna Carla Gugino, ktorá nesie na chrbte doslova celý tento seriál a podáva životný výkon. Každá jedna scéna s ňou je mimoriadne intenzívna a v posledných epizódach začne do seba všetko zapadať takým spôsobom, že to bola pastva pre oči. Pochváliť musím aj ostatných hercov, pretože sa tu zišla absolútna špička, ktorá vie, čo od nich režisér chce a keďže väčšina z nich spolupracuje už dlhé roky, ich interakcie sú naprosto prirodzené, či už sa jedná o desivé alebo odlahčené scény. Po minuloročnom pomerne nevýraznom The Midnight Club velmi príjemný nový seriál, u ktorého mi vlastne vadilo len to, že tu Flanagan akosi nemôže byť sám sebou, pretože kto sleduje jeho tvorbu od začiatku, tomu je jasné, že nie všetko sa tu nesie v jeho štýle a niektoré scény a dialógy tu sú z povinnosti. Podobne ako The Midnight Club ma ale prinútil rozmýšlať nad životom a smrťou, takže velká pochvala a keď si to nechám trochu uležať v hlave a zopakujem si niektoré scény, hodnotenie pôjde možno vyššie. (13.10.2023)

Příběh rodu Usherů a diktatury jeho farmaceutické korporace je zvrácená dekadentní jízda. Ze začátku jsem z té charakterové zkaženosti postav (nemyslím tím barvu kůže a sexuální orientaci, aby mě nepochopila jistá skupina hodnotících haterů) a zdánlivě odfláklými odkazy na povídkovou sbírku Poea byl skoro otrávený, postupně se ale odhalovala chytrá koncepce, smysl odkazů na současnou popkulturu a seriál byl čím dál zajímavější a napínavější. Závěrečná epizoda je pak spolu s monologem sestry okouzlujím způsobem nihilistická. Velkou tvůrčí chybou bylo udělat centrální linku z nudného a roztahaného rozhovoru Rodericka Ushera s policajtem, kde se děj jen zbytečně zdrží a postava detektiva rozhodně nezvládá být pořádnou protiváhou superzla. Někteří herci neměli potřebnou kvalitu (mladý Roderick je nudný panák a zase naopak Mary McDonnell je sice chirurgy vyspravená na podobné úrovni, jako by stará korporátní šéfka s jejími prachy nejspíš v reálném světě byla, ale na charizma a zlo své mladší verze se absolutně herecky nehrabe). Mám potěšení z toho, že z děl Flanagana pořád srší jeho talent a osobitost, co tak zoufale chybí drtivé většině produkce Netflixu. Snad se mu bude nadále dařit i v novém působišti. (17.10.2023)

Smlouva s ďáblicí. / 2 a půl / Spotřební Netflix cringe. Nudně zpracovaný mix důležitých společenských témat – farmaceutika (Oxycontin linka jasná), chamtivost se všemi dalšími lidskými neduhy – zabalený do Poovského hávu, takže nějaký slasher ani nečekejte, což mi vůbec nevadí. Poslední epizoda je skvělá, ale to je dost málo pro osmidílnou minisérii, kterou jsem spíše protrpěl. Mám pocit, že Mike Flanagan se totiž snaží být za každou cenu Ryanem Murphym, ale prostě mi to zatím nesedlo, jelikož tomu chybí ten nadhled a vize, kterou Murphy a jeho tým ve svých projektech má. Hudba super. „Nevermore“ (20.10.2023)