Tár

Sledovat na začátku filmu závěrečné titulky je dost neobvyklé, jenže ona se výrazně vymyká i samotná hlavní hrdinka snímku Tár. Ten sleduje rozpad života slavné (fiktivní) dirigentky a dotýká se mnoha aktuálních témat, například tzv. cancel culture. Rozhovor o Bachovi se studentem na jedné přednášce v úvodu vystihuje naši dobu až děsivě přesně. Lydia Tár je jedinečná osoba a velký podíl na tom nese i Cate Blanchet. Její výkon je přímo úchvatný, a i když cestu k její postavě není úplně jednoduché si najít, budete jí věřit doslova každý pohyb. Stejně jako většina slavných lidí má však i Lydia své temné stránky, které jsou navíc dost závažné. Detaily jejích činů nicméně neznáme, protože film neodhaluje veškeré informace a dlouho nechává diváka v nejistotě. Na tom vlastně není nic špatného, přece jenom není to dokument. Svým pojetím se mu ale snímek blíží tím, jak je odtažitý. Po celou stopáž tak osciluje někde na pomezí osobního dramatu s důrazem na hlavní postavu a objektivně zpracovaného dokumentu. A tohle zvláštní žánrové pojetí mi bránilo se do děje naplno ponořit. V kombinaci s až moc ambiciózní stopáží proto Tár není po celou tak záživný, jak být mohl. Na druhou stranu ve svých nejsilnějších momentech dokáže naprosto učarovat. Navíc prezentuje neskutečné množství (nejenom) sociálních témat, které diváka nutí k zamyšlení. I z toho důvodu se jedná o dílo, které rozhodně za zhlédnutí stojí. 7/10 (26.02.2023)

Sebedestrukce a předlouhé divácké čekání na další zářez Todda Fielda. Ten nám předložil dvě vztahová dramata (V ložnici, Jako malé děti) a pak se na víc než 15 let odmlčel. A nakonec se dočkal dlouhého potlesku ve stoje na benátském filmovém festivalu. S divákem doma u televize nebo v poloprázdném kinosále to bude mít ovšem obtížnější, protože jeho kus s monstrózní stopáží je o osobním i profesním „rozpadu“ (fiktivní) světoznámé dirigentky. Přednáší na prestižní univerzitě, má za sebou řadu významných angažmá, aktuálně diriguje berlínskou špičku mezi světovými symfonickými tělesy. Field volí dlouhé statické záběry, ač jeho film stojí na fantastické Cate Blanchett, kolikrát nechá postavit kameru na úctyhodnou vzdálenost, takže jí do tváře několik minut prakticky nevidíme. Těžko čitelná žena, sběratelka prestižních cen, přísná a křehká zároveň, vysoce vytížená i přepečlivá, v lesbickém vztahu, určitě s nějakou z poruch autistického spektra, s mocenskými náladami, nevhodným chováním k sólistům… Tudíž nelze očekávat nějaký oslavný portrét významné dámy. Střihač evidentně plnil přání režiséra, nicméně nůžky měly být ve větší permanenci. Jinak skvělá hudba, velmi dobrý scénář. A že by si (reálně dirigující) Cate došla pro třetího plešouna? Intimní (a trpělivý) pohled na jedno profesní i duševní přežití, které ovšem rozhodně není pro každého. (03.01.2023)

Klasická hudba kladie na poslucháča väčšie nároky ako iné štýly (seriózny vedecký článok napríklad potvrdil, že taký hip-hop imponuje naozaj jedincom s dokázateľne nižšou inteligenciou). Elitárskej a snobskej nálepky sa klasika síce asi nikdy nezbaví (a tento film ju len potvrdí), nakoniec je však predsa len vrcholom umeleckej tvorby. Pevne dúfam, že tento film v dnešnej divnej dobe zožne nejaké tie oskary. Znamenalo by to sebareflexiu členov akadémie a uvedomenie si, že spoločnosť si už sama na seba uplietla taký mohutný bič, až nakoniec spráska úplne všetkých. Asi aj preto sa pri vypočutí slova "aktivista" už pomaly všetkým dvíha žalúdok. Tár je pravdepodobne film roka a pre mňa neskutočný zážitok. Najviac na mňa paradoxne zapôsobila úplne vedľajšia línia so susedkou. (01.02.2023)

Nechal jsem se nachytat a žil v domnění, že nějaká Lydia Tár existuje. Současně zaplatím drink každému, kdo nemá elementární přehled a znalosti o vážné hudbě a vydržel první hodinu nezadřímat. Stopáž je vražedná a také to podle toho dopadlo. Závěr míří do absolutního bizáru a snižuje celkem kvalitní podívanou v prostřední části snímku. Cate Blanchett hraje výborně, čekal jsem ale přece jen trochu víc po všudypřítomných ódách. Zasmál jsem se Marku Strongovi, toho bych v takovém filmu opravdu nečekal. (22.12.2023)

Nejvíc ze všeho mi to dává smysl jako vcelku důvodně odtažitý záznam rozpadu osobního i profesního světa vysoce funkční aspergerky, pro niž jsou lidská citová hnutí a vnitřní pochody nečitelné - její vlastní nevyjímaje - a která nemá žádný klíč k rozumění druhým a ani nevnímá, co jim svou vlastní nečitelností a svou neschopností je vnímavě číst působí, přičemž jí nezbývá nic jiného než svůj svět komplikovaně a namáhavě udržovat pohromadě za pomoci manipulačních mocenských technik a ignorování signálů - anebo aspoň udržovat v druhých lidech (kolezích, partnerce, donorech) zdání, že její svět pohromadě drží, i když ve skutečnosti je v něm ztracená a neví kudy kam, bez vnitřního vedení.... Od prvního záběru na tu neurotickou postavu naučenou hrát svou roli,  aniž by se v nitru měla oč jasného a srozumitelného opřít, je ale jasné, že se to musí rozpadnout. *** Klíčová scéna, z níž vysvitne její aspergerství, je pro mne ta, kde si v závěru filmu v domě svého mládí se zřejmým sebedojetím, sebepotvrzením a fixací pouští videozáznam, kde maestro vysvětluje, že hudba nám umožňuje prožívat pocity, které neumíme pojmenovat, v nichž se nevyznáme, a posvěcuje nám, že je v pořádku něco cítit a přesně nevědět co. Hudba je tedy pro ni dostatečně nejasně artikulovaná, a přece precizní forma, aby se s ní mohla ztotožňovat, nacházet se v ní i ve své ztracenosti a zároveň díky její výlučnosti i unikat, excelovat a posilovat svůj sebeklam - a lze spekulovat, zda se tím náhodou neřadí do jednoho klubu s obdivovanými předchůdci, kteří klasickou hudbu (komponování a/nebo dirigování) využívali z podobné potřeby. *** Todd Field zde rozhodně originálně zpracovává posud málo vyčerpané téma života vysoce funkčních lidí s poruchou autistického spektra a jeho zpracování je stejně přiléhavé jako znepokojivé, protože není jasné, nakolik tomu sám rozumí a nakolik se v tom všem stejně jako jeho ústřední postava nevyzná. *~ (25.11.2022)