Zóna záujmu

„Škoda, že když se rozprodával majetek těch Židů naproti přes ulici, tak už přede mnou někdo koupil ty závěsy. Ty se mi moc líbily.“ Sandra Hüller a Christian Friedel jako manželé Hössovi udávají tempo mrazivé a voyeurské sondě pod povrch nacistické vražedné mašinérie. Banalita zla se v druhé polovině 20. století dočkala mnoha zpodobnění, Jonathan Glazer však v důsledně promyšleném a nepříjemně vtahujícím filmu přichází s natolik originálním a sugestivním náhledem na holocaust, že jsme jej bezmála dekádu (od Saulova syna) neviděli. Statická kamera snímající z mnoha úhlů vilu Hössových nacházející se hned za zdmi Osvětimi vytváří paradokumentární dojem stejně jako neustále hučivé a jen občas i děsivé zvuky zaznívající ze samotného koncentračního tábora. Obraz idylické německé rodiny je v tak silném kontrastu vůči nepříjemností překypující zvukové stopě, až si postavy ve filmu navykly předstírat, že nic problematického neslyší. A tento dojem i během umírněné, hodinu a tři čtvrtě dlouhé stopáže přechází rovněž na diváka, který na konstantně přítomný, iritující zvuk habituuje také.  A to je jen jeden střípek z vycizelované skládačky, jež místy dokáže nudit způsobem, za něž se cítíme provinile, a jindy zase až s úsměvnou absurdností vykresluje nacistický systém moci jako moderní korporát. Ano, vznik a šíření zla prostřednictvím odosobněnosti, delegování úkolů a záměrného uhýbání zraku před pravdou už „díky“ nacismu známe velmi dobře. Glazer však do své promyšlené hry vtahuje i diváka a ptá se, nakolik každý z nás udržuje drobnými všedními aktivitami v chodu vládnoucí systém. A vadí nám to vlastně? I díky trefně tázavému závěru se už teď nebojím říct, že o moc víc nenápadně zdrcujících zážitků letos v kinech neuvidíme. (09.02.2024)

Hodně velká zóna nezájmu všech zúčastněných. Neobvyklý pohled na zvěrstva koncentračních táborů, tentokrát z druhé strany zdi ... doslova. Po stránce audia jeden z nejsilnějších zážitků co jsem u filmu zažil a ve výsledku ta největší deviza, která mě udržela. Všechny ty ruchy z dálky jsou opravdu mrazivé a o to více zamrzí, že příběhově film prakticky nikam nesměřuje a i přes kratší stopáž přijde nuda z neustálého sledování nic nedělání všech zúčastněných. Ojedinělý zážitek ale Zóna zájmu určitě je. (03.04.2024)

Osvětim z druhé strany táborové zdi. Originální a ve výsledku opravdu nosný a silně působící koncept. Holocaust zůstal obsažen jen mezi ruchy a vizuálně sem tam probleskne jakoby mimoděk někde v druhém plánu v podobě kouřícího komínu krematoria nebo nákladního vlaku. Zatímco na jedné straně zdi se zhmotnilo peklo na zemi obsahující výjevy jako z obrazů Hieronyma Bosche, které ovšem z této nové filmové perspektivy nejsou vidět, na opačné (divákovo) straně zdi zavládla doslova biedermeierovská idyla - spořádaný rodinný život Rudolfa a Hedwigy a jejich dětí centrující se pravidelně u jídelního stolu. Banalita zla ukotvená v spořádaném rodinném životě a rozvíjení teorií kritiků biedermeieru - měšťácký způsob života a systém hodnot produkují apatii k nepravostem, které se dějí mimo kruh rodiny... (29.02.2024)

Až moc velký a křečovitý pokus za art na úkor srozumitelnosti a klasickému poutavému (dejme tomu spielbergovskému) vyprávění.  Je to v určitých částech dobře natočené a díky hudbě občas děsivé (zvláště dvě noční vsuvky mladé židovky). Jenže i při stopáži zhruba 100 minut jsem měl pocit že koukám na něco úmorně čtyřhodinového - tohle naopak při čtyřhodinovém Schindlerově seznamu nehrozí. Oukej tak díky inovativnímu způsobu ztvárnění dejme tomu jednou vidět jako kuriozitu a stačilo. Když už "kreativně" podaný holokaust, tak raději Chlapec v pruhovaném pyžamu... (09.02.2024)

Prvých 40minút Drží Glazer top koncept o budovaní blahobytu na utrpení druhých, čiže funkčne rozvíja a presahuje tému Holokaustu - robí z nej univerzálne podobenstvo. Čo sa mu však rozvíjať nedarí, je dramaturgia samotného filmu. Niekto sa tu príliš snaží byť Hannou Arendt a Michaelom Haneke zároveň... ale ten soundizajn (v kľúčových miestach zásadnejší, než samotný obraz)! (08.04.2024)