Bratři

Pohádka není primárně dětský žánr, také to nemá být nablblý, rozjuchaný příběh, nemluvě o tom, že jejími typickými znaky nemuselo být ani jasně ohraničené zlo a dobro (kde to nalézt třeba v Perraultově Griseldě?). Je mnoho druhů lásky, je mnoho druhů oběti, je mnoho nesplněných přání. Co je víc, láska k sourozenci, láska k partnerovi (nechtěla bych tu volbu dělat), láska k dětem a volba mezi nimi (Sophie by mohla vyprávět) nebo smysl pro povinnost? Oba bratři, v různém pořadí, prošli tímtéž, jenže kvůli tomu, že princezna byla jen jedna, dobře to mohlo dopadnout jenom pro jednoho z nich. Co je dobré a co špatné, co je správné a co ne, se dá jasně ukázat i bez pitvořících se pizizubých strašně (ve smyslu děsivě) vtipných čarodějnic, čertů i sněhuláků a pohádka může být vyprávěna krásným jazykem. Škoda toho, jak málo jsou tyto možnosti v českých pohádkách poslední roky využívány. (18.08.2015)

Není to pohádka. I když ji dávají v neděli po obědě na jedničce. I když je o králi, princích a princezně. I když v ní vystupuje královský šašek. I když je natočená v pohádkových kostýmech. Bratří jsou regulérní drama s postavami stejně tragickými jako opravdovými, které zcela nevyhnutelně směřují k naplnění svého osudu jakkoli tragický či naopak šťastný se na první pohled zdá být. Stačí jedna žena a jeden trůn postavené mezi dva bratry. Rösner i Soukup zmítající se mezi láskou k bratrovi a láskou k ženě, potažmo odpovědností následníka trůnu a touhou po moci, předvádějí drama přímo antických rozměrů. A princezna je přesně tou krásnou sirénou, která dokáže svést každého muže a zároveň i chytrou horákyní, která je nutí uvědomit si její skutečnou cenu. A vrcholem a pomyslnou třešničkou je pak Kemr v roli smrtelně vážného blázna, jehož glosy jsou stejně mrazivé jako pravdivé. Bratři skutečně nejsou pohádkou. Jsou totiž mnohem víc. (24.09.2012)

Tak pohádka to téměř není. Spíše komorní drama nebo zfilmovaná balada či jak by se to dalo nazvat. A zrovna náhodou je to o princezně a princovi. Děj je místy dost špatně uchopitelný, "shakespearovské" repliky tomu jen nahrávají, stejně tak Rösner a Soukup nejsou moc pohádkoví princové. Osobně bych tenhle kousek viděla někam do hodiny českého jazyka, pro děti to není. (22.04.2009)

Samotná myšlenka, samotné dilema vymyšleno dobře, co tu ale chybí, je Pavlova motivace, touhy, cíle. Kurt Vonnegut kdysi řekl: Každá postava na scéně musí něco chtít, i kdyby to byla jen sklenice vody. Petr pohlédne na obraz a chce princeznu a trůn. Pavel se zhrozí, že již nemá bratra, že jej bratr zradil. Ale co vlastně chtěl? A co myslel, že by měl chtít Petr? Nakonec svojí nenávist obrací proti Veronice, která sama za nic nemůže, místo aby něco řekl přímo. Tu se nedá kličkovat, hledat pomoc ve složitých souvětích, tu je třeba přímosti, cti a povinnosti k druhým, jen tak si někdo zaslouží být mužem, králem a manželem. Útěk do kraje nebo do slov je jen odkládání řešení. A to mi vadí na jinak dobrém spíše dramatu než pohádce, které nechybí působivost a některé zajímavé repliky (Co je krása? Ošklivost, která se nepovedla), přičemž nesouhlasím s tím, že to není pro malé, já to viděl poprvé jako malý tak někdy v době vzniku, tj. asi tak v 8-9 letech (a podruhé až dnes) a už tenkrát to na mne zapůsobilo. (19.08.2015)

Studiové pohádky neoplývají vizuální krásou, tu však často dohánějí krásou českého jazyka a mnohdy i hlubokou myšlenkou pravého dramatu. Stejně, jako v příběhu O labuti, i zde nás oblaží verše jako ze vznosných divadelních sálů. Herci ukazují své umění s fantastickým nasazením a já zapomínám, že jde jen o pohádkovou inscenaci. "Jestliže vztek, tak v nejněžnějším tónu ... " (07.04.2015)