Bratři

Není to pohádka. I když ji dávají v neděli po obědě na jedničce. I když je o králi, princích a princezně. I když v ní vystupuje královský šašek. I když je natočená v pohádkových kostýmech. Bratří jsou regulérní drama s postavami stejně tragickými jako opravdovými, které zcela nevyhnutelně směřují k naplnění svého osudu jakkoli tragický či naopak šťastný se na první pohled zdá být. Stačí jedna žena a jeden trůn postavené mezi dva bratry. Rösner i Soukup zmítající se mezi láskou k bratrovi a láskou k ženě, potažmo odpovědností následníka trůnu a touhou po moci, předvádějí drama přímo antických rozměrů. A princezna je přesně tou krásnou sirénou, která dokáže svést každého muže a zároveň i chytrou horákyní, která je nutí uvědomit si její skutečnou cenu. A vrcholem a pomyslnou třešničkou je pak Kemr v roli smrtelně vážného blázna, jehož glosy jsou stejně mrazivé jako pravdivé. Bratři skutečně nejsou pohádkou. Jsou totiž mnohem víc. (24.09.2012)

Studiové pohádky neoplývají vizuální krásou, tu však často dohánějí krásou českého jazyka a mnohdy i hlubokou myšlenkou pravého dramatu. Stejně, jako v příběhu O labuti, i zde nás oblaží verše jako ze vznosných divadelních sálů. Herci ukazují své umění s fantastickým nasazením a já zapomínám, že jde jen o pohádkovou inscenaci. "Jestliže vztek, tak v nejněžnějším tónu ... " (07.04.2015)

Samotná myšlenka, samotné dilema vymyšleno dobře, co tu ale chybí, je Pavlova motivace, touhy, cíle. Kurt Vonnegut kdysi řekl: Každá postava na scéně musí něco chtít, i kdyby to byla jen sklenice vody. Petr pohlédne na obraz a chce princeznu a trůn. Pavel se zhrozí, že již nemá bratra, že jej bratr zradil. Ale co vlastně chtěl? A co myslel, že by měl chtít Petr? Nakonec svojí nenávist obrací proti Veronice, která sama za nic nemůže, místo aby něco řekl přímo. Tu se nedá kličkovat, hledat pomoc ve složitých souvětích, tu je třeba přímosti, cti a povinnosti k druhým, jen tak si někdo zaslouží být mužem, králem a manželem. Útěk do kraje nebo do slov je jen odkládání řešení. A to mi vadí na jinak dobrém spíše dramatu než pohádce, které nechybí působivost a některé zajímavé repliky (Co je krása? Ošklivost, která se nepovedla), přičemž nesouhlasím s tím, že to není pro malé, já to viděl poprvé jako malý tak někdy v době vzniku, tj. asi tak v 8-9 letech (a podruhé až dnes) a už tenkrát to na mne zapůsobilo. (19.08.2015)

Jedna z nesložitějších a nejkomplikovanějších pohádek, co jsem kdy viděl (a že už jsem jich viděl). Dva bratři vedou mezi sebou boj o to, kdo bude králem a kdo dostane mladou princeznu. Jasné tu není od začátku nic, motivace každého prince jsou zcela rozdílné a přitom neskutečně promíchané, jednou jeden říká to, podruhé zas něco jiného, jednou se vraždí, podruhé se rozcházejí, až časem je princ Borise Rösnera jasně zápornou postavou, druhý princ Pavla Soukupa je však nerozhodný až běda. A když už se k něčemu rozhodne, pak po chvíli to vše vrátí zpět. A navíc vše je ve verších, čili pozornosti je hrozně moc třeba, ale při takové stopáži? Pro děti šíleně náročné, nesrozumitelné a nudné, pro dospělého krásný artovský kousek. Aspoň že ten konec snesl přísnější měřítka. Hudba: Petr Hapka (24.01.2015)

Skvělý histrorický příběh. Říkám příběh, protože tento film se vymyká klasickému pojetí jednoduché pohádky s prostinkým dějem a jasně polarizovanými postavami. Rozhodně musím vyzdvihnout scénář a herecké výkony skvěle doplněné hudbou Petra Hapky. A i když tato pohádka není primárně určena dětské publikum (alespoň podle celkového pojetí), nebere jí to na kouzlu a vždy se na ní ráda podívám. Škoda, že jí opakují tak málo. (21.10.2009)