Strašidlo cantervillské

Kdysi závan exoticky dekadentního vzduchu do prostředí sešněrované osmdesátkové televizní zábavy. Strašidlo cantervillské jsem reprízoval po cca 25-ti letech. Na rozdíl od premiéry jsem tolik neprožíval strašidelnou atmosféru, olmerovsky se míhající kozičky a šrapnely, jako když strašící lord Simon Bartoška pošle ohavnou, taktéž strašící choť Jiřiny Bohdalové do prdele, nýbrž Ivo Pelantem prostředkované wildeoviny - srandu z mondénních Američanů, existujících zcela mimo kouzlo starého světa [co by stereotypizující Wilde / Pelant říkali dnes!], vynikající nevážné, fraškoidní výkony Nárožného / Bartošky / překvapivě Filipa Renče ještě před zblbnutím a občasné klenoty [byl jsem po tom dlouhém půstu neurotizován]. Po čertech zábavné. (10.06.2015)

V našich končinách asi najznámejšia verzia cantervillského príbehu, ktorá dokáže nahodiť hrôzu aj po rokoch, ale zároveň jemne pobaví. Navyše keď do toho pridáme v tom čase mladučkú a pôvabnú Ulriku Kotajnú, tak ten výsledok je nakoniec vydarený. Televízny look je samozrejme viditeľný, ale ako taká strašnejšia rozprávka to funguje. 70 % (30.05.2024)

Olmer totálně zprznil dokonalou předlohu, ze které si vzal jen základní myšlenku, vybral veškerý vtip i legendu okolo strašidla a vytvořil jakousi báchorku pro děti s dialogy vymyšlenými, avšak nevtipnými, s příběhem horším než originál a šťastnou ruku na herce také neměl. Nejvíce mi pilo krev, že strašidlo je zde dobrák, unavený časem, namísto zlomyslného ducha, který je trvale deprimován americkou rodinou. (21.09.2013)

Oscar Wilde nebyl nikdy mým oblíbeným autorem; nevadil mi tolik jeho způsob života, ale jeho způsob tvorby: satira, ironie, zesměšňování... Nelíbila se mi ani jeho vizáž. Lepší názor jsem si na něj udělal teprve nedávno, poté když jsem poslouchal Vzpomínky od Jiřího Karáska ze Lvovic, který byl přímo "u toho" - Wildovi věnoval v době, kdy na tom byl snad nejhůř (spolu Arnoštem Procházkou) zvláštní číslo jejich Moderní revue. Toto Strašidlo cantervillské tak chápu víc jako "českou aktualizaci" než "klasické dílo světového dramatu". (02.08.2023)

Příběh Oscara Wilda jsem nikdy nečetl, měl jsem jen hrubou představu, o čemže by měl děj pojednávat, ale za to jsem viděl několik Olmerových filmů a měl jsem obavy, že to žádná velká sláva nebude. Líbili se mi od něj snad jen dva kousky (Bony a klid, Tankový prapor). Již od prvních minut jsem ve vzduchu něco cítil a duch to určitě nebyl. Suchý britský humor a „demokraticky“ americký smysl pro srandu v českém podání zněl místy neskutečně trapně, ale naštěstí se tu našly i chvíle, kdy jsem se i já zasmál. Bohužel další věcí, kterou u mě tato „hororová“ komedie narazila, byl herecký ansámbl. Petr Nárožný se sice snažil, co mohl, ale sám to rozhodně utáhnout nemohl. Bohdalová moc prostoru nedostala, Konvalinková byla prkenná až běda, Renč bohužel trapný a Kotajná kromě svých dvou „kůzlátek“ taky žádná sláva. Dlouhý snad zaperlil jen svými básničkami a Bartošku moc nemusím – docela jsem čuměl, že neměl při scénách v hubě cigárko, ale tak snad mu stačil ten chlast. 50% (17.12.2013)