Nazarin

Doporučuji komentář S. Greydana (http://www.decentfilms.com/sections/reviews/nazarin.html ), který dobře popsal, jak je Bunuelův snímek posledku k náboženství skeptický a že ukazuje křesťanství jako bezvýznamné navzdory tomu, že příběh Nazarína pojednává o svatém knězi bez vší ironie a výsměchu. Otec Nazario je skutečným, radikálním následovníkem Krista, ale jeho svědectví je představeno jako marné, nezanechává ve světě ani v lidech stopy. Film je naštěstí prost vší jednostranné ideologičnosti a může se stát podnětem k mnoha úvahám. Vatikán dokonce roku 1995 zařadil Nazarína mezi patnáctku zvláště významných filmů o náboženství (http://www.decentfilms.com/sections/articles/vaticanfilmlist.html ). (23.12.2007)

Uznávám, že Buňuelovy filmy, v nichž se naváží do církve, stojí na skutečně propracovaných a logických argumentech. Nazarin názorně předvádí život kněze přísně se řídícího podle evangelií římskokatolické církve. Bohužel pro něj však žije v krutém světě a tak je již od počátku sám sebou odsouzen k záhubě. Hlavní myšlenkou je, že člověkm který by chtěl upřímně žít podle kázání Krista, nemá šanci v reálném životě obstát. S tím se nedá než souhlasit. Film je asi provokativní, ale jak pro koho. Jelikož mě otázky víry úplně míjejí, necítil jsem při filmu nic víc než souhlasné zadostiučinění. Rozhodně mi zde scházely věrohodnější herecké výkony a celkově pak ona semozřejmá řemeslná zručnost s niíž dokázal Buňuel tvořit své pozdní filmy. (02.02.2012)

Kňaz Nazario, hlavná postava filmu žije skromne, v odriekaní a pokore. Prostredie, v ktorom koná svoju pastoračnú činnosť - chudobná štvrť plná drobných zlodejíčkov a kuriev, však nemá čas na rozjímanie o duchovných veciach. Základom je snaha prežiť zo dňa na deň. Kňaza miestni považujú za neškodného idealistu, ktorého možno kedykoľvek využiť, okradnúť, či nakričať na neho - ako sa komu hodí. Pre poskytnutie pomoci je mu nespravodlivo odobratá možnosť celebrovať omše a preto odchádza putovať krajinou. Dokonalé je vykreslenie prostredia a charakterov. Zvláštna, účastne groteskná atmosféra, známa z iných režisérovych filmov je prítomná v úvode a pri konci filmu. Zinštitucionalizované kresťanstvo sa nevie a nechce vyrovnať s úprimnou cestou viery, ktorá obetavo a pokorne ctí nemenné pravdy. Najúčinnejšie prejavenie súcitu s trpiacim a strádajúcim je i tak v obyčajnej ľudskej solidarite, pričom nemusí byť zabalená pláštikom žiadnej ideológie ani inštitúcie. To pravdepodobne v závere pochopil i Nazario. A možno si nakoniec pochutnal i na ananáse. (09.11.2004)

Luis Buñuel se nezapře v tématu víry, stejně jako v několika lehce vtipných nápadech vložených do jinak hodně vážného děje (např. přicházení a vycházení do bydliště hlavní postavy oknem), doplní si společnost vedlejších postav i liliputánem, natočí poutavé scény, odvypráví zajímavý alegorický příběh s nejedným pozoruhodným dialogem a myšlenkou... ale tentokrát mě přesto neoslovil vcelku tolik, jak jsem zvyklý. Možná se až příliš motá kolem té posvátné víry, k níž oproti panu režisérovi nemám tolik silný vztah. Ale spíše mám dojem, že tenhle černobílý mexický snímek z konce 50. let už přeci jen zestárl na to, aby i z dnešního pohledu přinesl v rámci žánru dramatu souvisle hutný prožitek po celou dobu. Příběh o střetu názorů a postojů odhodlaného lidského jedince s radikálně smýšlícím okolím, uznávanými dogmaty a lidskými předsudky vnímám rozhodně jako silný, provedení s kolísavou atmosféru už zdaleka tolik ne. [70%] (02.04.2023)

Podobně jako kníže Myškin u Dostojevského, funguje postava Nazarina jako model pro zamyšlení se nad možnostmi/nemožností být opravdu dobrým člověkem ve světě, kde převládá zlo, bezohlednost a sobectví. Buñuel zde opouští svůj klasicky výsměšný tón (a když už se usměje, tak velmi hořce). Naopak, s vážnou tváří nechává kněze Nazarina za každý další dobrý skutek slíznout stále tvrdší a tvrdší rány – od přátel, či nepřátel, od světa i osudu. Je zajímavé, že archetyp ušlechtilého blázna (a nic jiného Myškin, nebo Nazarin nejsou), se periodicky opakuje ve vizi těch nejtalentovanějších umělců. Nedávno mi jeden známý řekl, že postava Myškina je stále něčím fascinující. Jistě, že je. A taky zůstane až do konce času. Protože právě ona ukazuje skutečnou (a smutnou) pravdu, že dobro se prostě nevyplácí – jenže právě díky této nepřikrášlenosti se „dobrota“ stává tím skutečně nejvyšším ideálem - tím nejušlechtilejším a nejodvážnějším způsobem života, k němuž může člověk směřovat. Často se lidé snaží vysmívat naivitě svých bližních, kteří chtějí změnit svět (nebo alespoň sebe sama) k lepšímu. Nicméně i pragmatismus může nabít zvláštních zákrutů. V tomto ohledu mne nepřestane fascinovat Cervantes. Ten začal psát Důmyslného rytíře dona Quijota za účelem výsměchu. Chtěl potupit všechny ty opravdu naivním rytířské romány o dokonalých mužích, vzdychajících po lásce dokonalých panen, jež překonávají nekonečné překážky v jejich nekonečných těžkostech, etc. Ale když čtete pozorně, začnete postupně v Quijotovi vnímat více, než pouhý výsměch. Najednou vám mezi stránkami pomalu, ale jistě začíná prosvítat něco víc. Autorův (původně netušený) obdiv. Obdiv k bláznovství, které si jde za svým nehledě na posměch, ústrky a krutost okolí. Obdiv ke cti, která se stala tragickou proto, že v očích obyčejných lidí již není více než šílenstvím. Obdiv k duchu jednotlivce, který se ve své nekompromisnosti nakonec stává jediným skutečně počestným člověkem. Člověkem, pro něhož ještě pojmy jako odvaha, láska a rytířství nevymřely a který i přes předem jistou porážku ve svém boji neustává... (20.04.2018)