Nazarin

Podobně jako kníže Myškin u Dostojevského, funguje postava Nazarina jako model pro zamyšlení se nad možnostmi/nemožností být opravdu dobrým člověkem ve světě, kde převládá zlo, bezohlednost a sobectví. Buñuel zde opouští svůj klasicky výsměšný tón (a když už se usměje, tak velmi hořce). Naopak, s vážnou tváří nechává kněze Nazarina za každý další dobrý skutek slíznout stále tvrdší a tvrdší rány – od přátel, či nepřátel, od světa i osudu. Je zajímavé, že archetyp ušlechtilého blázna (a nic jiného Myškin, nebo Nazarin nejsou), se periodicky opakuje ve vizi těch nejtalentovanějších umělců. Nedávno mi jeden známý řekl, že postava Myškina je stále něčím fascinující. Jistě, že je. A taky zůstane až do konce času. Protože právě ona ukazuje skutečnou (a smutnou) pravdu, že dobro se prostě nevyplácí – jenže právě díky této nepřikrášlenosti se „dobrota“ stává tím skutečně nejvyšším ideálem - tím nejušlechtilejším a nejodvážnějším způsobem života, k němuž může člověk směřovat. Často se lidé snaží vysmívat naivitě svých bližních, kteří chtějí změnit svět (nebo alespoň sebe sama) k lepšímu. Nicméně i pragmatismus může nabít zvláštních zákrutů. V tomto ohledu mne nepřestane fascinovat Cervantes. Ten začal psát Důmyslného rytíře dona Quijota za účelem výsměchu. Chtěl potupit všechny ty opravdu naivním rytířské romány o dokonalých mužích, vzdychajících po lásce dokonalých panen, jež překonávají nekonečné překážky v jejich nekonečných těžkostech, etc. Ale když čtete pozorně, začnete postupně v Quijotovi vnímat více, než pouhý výsměch. Najednou vám mezi stránkami pomalu, ale jistě začíná prosvítat něco víc. Autorův (původně netušený) obdiv. Obdiv k bláznovství, které si jde za svým nehledě na posměch, ústrky a krutost okolí. Obdiv ke cti, která se stala tragickou proto, že v očích obyčejných lidí již není více než šílenstvím. Obdiv k duchu jednotlivce, který se ve své nekompromisnosti nakonec stává jediným skutečně počestným člověkem. Člověkem, pro něhož ještě pojmy jako odvaha, láska a rytířství nevymřely a který i přes předem jistou porážku ve svém boji neustává... (20.04.2018)

Další Buńuelova chuťovka, která ostře útočí na církev a lidskou malost. Mladý kněz Nazario žije klidný vyrovnaný život v pokoře, když je okolnostmi nucen opustit svůj příbytek a vydat se na cesty. Doprovázen jen dvěma prostitutkami, toulá se světem jako Don Quijote, žije svým idealismem a jeho neochvějná víra v Boha a snaha pomáhat druhým z něj v očích chudých lidí dělá světce. Buńuel bez servítek ukazuje kontrast mezi tímto dobrým člověkem, který nevěří v zázraky a je neskutečně dobrý, a církevními hodnostáři a vůbec "zbožnými" lidmi, kteří jej pro jeho dobrotu a ochotu pomáhat neváhají označit za kacíře. Nazario bojuje s lidskými předsudky a pověrami a nejde mu o nic jiného, než aby ulevil prostým lidem od jejich trápení. Odměnou mu je stíhání za smilstvo s prostitutkou a opovržení "slušných" lidí. Nazarin je výbroně natočený film, syrový se zvláštní atmosférou. Jde o hodně dobrého předchůdce ještě slavnější Viridiany. 4 a 1/2* (08.08.2006)

Dalsi Bunueluv nabozensky kus. Tentokrat jsem si odnesl poznatek, ze hystericka devka, to je pohroma, ale ani zdaleka ne takova pohroma, jako hystericka krestanka. Kdyz dostane amok hystericka krestanka, je z toho neskutecna party (coz muzu potvrdit) a zaroven jsou z toho nejlepsi a nejzabavnejsi momenty tohohle filmu. Skoda, ze se Bunuel nenarodil o nejakych 20 let pozdeji, protoze jeho novejsi francouzska tvorba je mi o dost sympatictejsi, nez tyhle oldschool low-tech kousky z Mexika. 6/10 (09.03.2012)

Moje první setkání s Luisem Bunuelem... a dopadlo výborně. Příběh o křesťanské pokoře, ve kterém je vedena paralela s životem Krista ve mě jako v agnostikovi vyvolal a zanechal docela silné pocity, možná proto, že i když jde příběh veskrze křesťanský, není na něj nazíráno křesťanskou optikou (sám Bunuel byl surrealista, zapřísáhlý odpůrce kolenoklekačství). Jednoduchý příběh je ověšen mnoha nelehce interpretovatelnými motivy a podtrhnut velice příjemnými hereckými výkony. 80% (16.11.2006)

Luis Buñuel se nezapře v tématu víry, stejně jako v několika lehce vtipných nápadech vložených do jinak hodně vážného děje (např. přicházení a vycházení do bydliště hlavní postavy oknem), doplní si společnost vedlejších postav i liliputánem, natočí poutavé scény, odvypráví zajímavý alegorický příběh s nejedným pozoruhodným dialogem a myšlenkou... ale tentokrát mě přesto neoslovil vcelku tolik, jak jsem zvyklý. Možná se až příliš motá kolem té posvátné víry, k níž oproti panu režisérovi nemám tolik silný vztah. Ale spíše mám dojem, že tenhle černobílý mexický snímek z konce 50. let už přeci jen zestárl na to, aby i z dnešního pohledu přinesl v rámci žánru dramatu souvisle hutný prožitek po celou dobu. Příběh o střetu názorů a postojů odhodlaného lidského jedince s radikálně smýšlícím okolím, uznávanými dogmaty a lidskými předsudky vnímám rozhodně jako silný, provedení s kolísavou atmosféru už zdaleka tolik ne. [70%] (02.04.2023)