Ricardovci

Aaron Sorkin nemá pověst jednoho z nejlepších filmových scenáristů současnosti náhodou. Pár správných chlapů, Sociální síť, Velká hra či Chicagský tribunál..... Právě Velká hra a Chicagský tribunál též sloužili první Sorkinovy režijní projekty. Příběh o Chicagské sedmičce, jednom z nejdůležitějších amerických soudních procesů si došel pro 6 nominací pro Oscara a Sorkinovi tak otevřel dveře jako i jako režisérovi. I u svého dalšího filmu se poté Sorkin chopil zároveň scénáře i režie. Snímek Being the Ricardos AKA Ricardovi se točí kolem slavného páru Lucille Ball a Desima Arnaze. Snadno by poté mohl čekat solidní výkony Nicole Kidman a Javiera Bardema a čekat, že ani tentokrát Sorkin za psacím stolem nezklame. Ovšem....   Sorkin se ve své kariéře většinou chopil velmi zajímavých témat. Založení Facebooku v Sociální síti, pokerové turnaje Molly Bloom ve Velké hře či soud s Chicagskou sedmičkou v Chicagském tribunálu. Zrovna v případě Ricardových to ovšem působí, že tentokrát se Sorkin vlastně dvakrát nosného tématu nechopil. Minimálně v jeho podání, protože samotný potenciál by tam rozhodně byl. O bouřlivém vztahu Lucille Ball a Desima Arnaze možná mohl vzniknout velmi zajímavý film, sitcom I Love Lucy je poté v Americe v oblasti sitcomů asi stejně zásadní milník jako v Čechách Ulice v rámci mýdlových oper. Sorkin ovšem natočil film, který toho ovšem vlastně o Ball a Armazovi moc neřekne a v součtu vlastně působí tak trochu nepřirozeně.   Kontroverze o tom, že se Nicole Kidman skutečné Lucille Ball vůbec nepodobá a Javier Bardem by jako Španěl neměl hrát Kubánce mají ve finále dohru v tom, že jestli Ricardovi vidět, je to právě díky výkonům Kidman a Bardema. O tak trochu castingu mimo ovšem pochyby být nemůžou. Bardem je talentovaný herec s neskutečným charisma, role zpěváka a tanečníka mu ovšem prostě není šitá na míru a je to poznat. S Kidman je to poznání slibnější, i snaha maskérů o co největší podobu se skutečnou Ball má ovšem za následek to, že to působí nepřirozeně. A i Sorkin si tentokrát za psacím stolem vybírá slabou chvilku, protože dialogy nepůsobí tak přirozeně, jak u něj vždy bylo zvykem. Především i v rámci toho, že jde pořád o film, který se odehrává v 50. let a samotné dialogy by tomu měli napovídat.   Nakouknutí do zákulisí sitcomu I Love Lucy dokáže představit docela peprné zákulisí, J. K. Simmons v roli herce Williama Frawleyho poté nezklame a toho nepříjemného alkoholika mu člověk věří (Simmonsovi tyhle role bručounů ostatně šli vždycky), Nina Arianda jako Vivian Vance poté též předvádí zajímavý herecký výkon, především v rámci konfrontací s Ball v podání Kidman. Ball i Arnaz jsou jako postavy poměrně slušně načrtnuté, kdy se z Ball v podstatě vyklube iniciátorka celé show, z Arnaze zase částečná louka své manželky, kdy ovšem ke sporům mezi nimi není daleko. I když se Bardem do role nehodí a Kidman úplně typově není souzena, oba do svých výkonů alespoň dávají ideální energii.   Ukazuje se, že je Sorkin pořád lepší scenárista než režisér. Neznamená to, že by nebyl schopen přijít se zajímavými tvůrčími nápady a dle očekávání stojí i řemeslná stránka za to a výprava či kostýmy jsou solidní. Problém tu pořád tkví především v obsahu. Hlavní děj se sice odehrává v rámci jednoho týdne, Sorkin ovšem sází na několik flashbacků, kdy ve finále většina z nich vlastně působí zbytečně. A pak se toho v celkovém filmu řeší vlastně hned několik. Odvinění Ball z podpory komunismu či podezření Ball ohledně nevěry jejího manžela, kdy se tahle příběhová rovina vlastně vyvíjí očekávaným směrem. A pak je toho mnohem a mnohem víc, většina z toho ovšem skutečně nikam nevede.   Sorkin přichází se zajímavým nápadem, kdy je celý film prošpikován rozhovory s třemi producenty seriálu I Love Lucy. I tenhle nápad je ovšem ve finále v podstatě navíc, protože v rámci zpovědí se jen vlastně rekapituluje hlavní děj. V průběhu tu vlastně ani nefunguje snaha o vzbuzení nějakých emocí, celé to působí až děsivě chladně a odměřeně. A vlastně i podobně záživně jako průlet encyklopedií. I nějakou vizuální stránkou vlastně Ricardovi působí strašně neatraktivně.   Při vyprávění o divokém zákulisí vztahu Ball a Arnaze a samotného sitcomu I Love Lucy nejspíš někdo mohl získat pocit, že by z toho mohl vzniknout zajímavý film. A on by možná skutečně mohl. Jenže rozhodně nevznikl letos. Sorkin po Velké hře a Chicagském tribunálu nabídl solidní zklamání a potenciál na papíře rozhodně zajímavě znějící látky dokázal víceméně potopit. Takovým způsobem, že by člověk teď doufal, že si při případné realizaci Social Network 2 Sorkin zase vybere silnější chvilku. A nakonec se případně nerozhodne místo návratu Davida Finchera pokračování chopit sám. Po Ricardových by se totiž možná vyplatilo doufat, že se Sorkin bude držet psacího stolu, minimálně jeho práce s dialogy zůstává nadále působivá...... (22.12.2021) (menej) (viac)