Veselé Vianoce, pán Lawrence

To, že ide o koprodukčný film a scenár písali muži z oboch kultúrne rozdielnych svetov bol určite umelecký zámer. Film režíroval Óšima a je dobre, že nenadržiaval svojim a snažil sa byť pomerne objektívny. Možno bol k svojim viac kritický ako by divák očakával. Veselé Vianoce obsahujú niekoľko silných, kvalitne nakrútených a perfektne zahraných scén, len mi tu chýbalo viac tej špinavosti, postavy nemuseli byť skoro vždy oholení na detskú prdelku. Nižšie hodnotenie udeľujem skôr kvôli tomu, že som v poslednej dobe videl napríklad Stalag 17 a niektoré iné filmy z druhej svetovej vojny, ktoré ma bavili o niečo viac. Pokiaľ milujete scény harakiri, tento film si nesmiete nechať ujsť. 70% (17.11.2023)

Make (queer) love, not war, so says Mr. Bowie. Po většinu stopáže netradičně zpracované téma vzájemného respektu (lásky?) mužů na opačných stranách barikád, mříží i kulturních zvyklostí v zajímavém filmu. Když ovšem něco označíte za zajímavé, tak jde svým způsobem o pokrytectví, jelikož operujete na „území nikoho“ mezi jasně definovanými pojmy dobré/špatné. A tento film je přesně takový; tedy zajímavý spíše než dobrý či špatný a je v mnoha ohledech srážený nepatřičnostmi (zajatecký tábor ve čtyřicátých letech podbarvený osmdesátkovým synťákovým soundtrackem hrající japonské rytmy evokující „Mimořádnou linku Praha-Tokio“ či obsazení Davida Bowieho, který se ani nesnaží být Celliersem a je Bowiem jak ho znáte; akorát tady má místy rozcuchanou kštici značící, že je vnitřně rozerván nebo když necháte Japonce v japonštině mluvit „šogúnskou“ hlasitou táhlou mluvou, což je působivé, když však toho samého Japonce necháte to samé a stejnou dikcí přednášet v angličtině, tak to trhá uši, zajatci jsou všichni takoví načančaní apod.). Největší problém (krom táhlosti) je ovšem dnes již slovutná scéna „zúčtování“ před nastoupeným táborem, kdy je sice jasné o co tvůrcům šlo a jak to mělo na papíře působit, ale prodat se jim to nepodařilo ani za mák... Já vám hned říkal, že je to zajímavý film. (13.11.2014)

Konečně jedno vícevýznamové zpracování příběhu z japonských zajateckých táborů: nestranné znázornění střetu kultur, těch nejodlišnějších, jaké si dovedeme představit, kde je ta britská pochopitelně postavena do situace těžší, ba nejkrajnější možné, jež jí přesto, anebo právě proto, pomáhá neztrácet tvář, držet krok, a dokonce vyvolávat pochyby v jinak kamenných a o své pravdě přesvědčených tváří reprezentantů kultury druhé, která dříve nemohla pochopit Evropanům základní pud sebezáchovy a individualistické principy stavěné na stejnou či vyšší úroveň s prospěchem společnosti. (10.10.2004)

David Bowie v čosi nie viac ako vedľajšej úlohe filmu, ktorý sprostredkuje pocit stretu dvoch národov v pomerne civilnej forme. Občas mi to prišlo malinko uletené, pretože sa ,,nadradený´´ Japončíci správali ako blbci a nie ako niekto, kto vedie zajatecký tábor s vyše 600 osobami. Z druhej strany mi prišla scéna zo Celliersovej mladosti ako zbytočná a iba narúšala plynulý chod, už aj tak pomalého filmu. Mal som však tú možnosť zhliadnuť kinematografické dielo, ktoré zanechalo určite nie malú známku v dejinách. (14.05.2024)

(Febio Fest) Na tento film jsem se těšil. Konečně něco z druhé světové bez nácků a Cyklonu B. Jenže ono je to tak uzoufale natahované a o ničem. Nemohl jsem si pomoci. Zachránila to beseda s producentem, která byla sice též povětšinou nudná, ale s dvěma velice zajímavými příběhy. Na role vyhublých a různě zpotvořených zajatců si dali inzerát, na který přijali asi 220 lidí. Naprostá většina z nich však byli feťáci, a tak jim dvě stovky z nich na letišti zatkli a na natáčení měli k dispozici pouze zlomek původního komparsu. A závěrem přidal příhodu o poznání depresivnější - jeden ze členů štábu (Japonec) hned první den natačení spáchal sebevraždu, protože se mu nedařilo film nasvítit tak, jak by si představoval... Drsné... 50% (16.03.2013)