Oppenheimer

Takový ten film, u kterého jsem během prvních dvou minut věděla, že mě čeká něco mimořádného. Christopher Nolan točí jako dneska už málokdo, opět se jedná o poctivý kus filmařiny a vizuálně něco tak úžasného. Je třeba si však uvědomit, že v první řadě jde o politicko-soudní drama, kde se velká část filmu odehrává ve dvou místnostech, kde banda chlapů mluví a tempo těchto dialogů je opravdu zběsilé, a tohle rozhodně nesedne každému. On ten film ani nejde divákovi moc na ruku, je třeba věnovat pozornost každičkému malému dialogu a detailu, aby divákovi došla celá pointa a co se vlastně tvůrci snaží říct. Já jsem Nolanovi zobala z ruky, byla jsem přikovaná do sedačky od první do poslední minuty a tři hodiny utekly jako nic. Trinity test a posledních pět minut mě odzbrojilo úplně a z kina jsem odcházela s pocitem, že chci nutně o tom filmu s někým mluvit a přemýšlet o všem, co jsem viděla. Kino navštívím určitě alespoň jednou. (22.07.2023)

Dlouhé čekání na další Nolanův film přetrhl životopisný příběh Roberta Oppenheimera, který se stal strůjcem atomové bomby. A ano, téma to silné bezesporu je, ale 180 minut si nezaslouží ani náhodou. Navíc Christopher Nolan to po svém vzoru divákovi nedělá vůbec jednoduché, takže tu hned od počátku prolíná tři časové roviny a diváku neznalý ani základních faktů Oppenheimerova života, vyznej se v tom. A je to těžké, protože ve filmu se většinu času mluví a mluvi a mluví...a kdyby to mluvení bylo alespoň k sežrání. Jenže není. A to Vám dojde hlavně v momentech, kdy se na scéně objeví Albert Einstein. Ten si tu všechny ty dialogy vezme totálně pro sebe a jakmile se na plátně objeví, můžete si být jisti, že budete svědky toho nejlepšího dialogového, co film v danou chvíli nabízí. Film, který zobrazuje pokrok, který se stal pro chod lidstva nezbytný, ale zároveň si ho pranic nezasloužíme. Navíc zobrazuje nabubřelost Američanů a o tom, co pak předvedli Rusové...o tom snad radši ani nebudu mluvit. (23.12.2023)

Životopis ne naruby, ale na kusy. Nespočet mikrozápletek a zdánlivě pomíjivých vztahů zaobalených výstavbou jednoho města, jedním pokusem a dvěma prověrkami. To vše v lavině fenomenálních hereckých výkonů v čele s Downeym, Florence Pugh a samozřejmě titulním strhaným stínovým antihrdinou. A v srdci všeho tikající a čekající emocionální nálož, která ví, že sobečtí lidé o sobě málokdy ví, že jsou sobečtí. V postupném závěru jsem na sobě i přes klimatizované kino cítil tíhou okamžiku krůpěje potu, čistě z nervozity a z naprostého ponoru do klíčových výjevů. (18.10.2023)

Opulentní a k explozivnímu prasknutí nacpaný snímek audio šupami a vizuálními fajnovkami, které Nolan kobercově sází v každém detailně pomyslném závěru, podtržené perfektním soundtrackem. Přitom je to v kostce konverzační životopis, akorát s mnoha žánrovými přesahy a časovými rovinami. Jenže je tam kvantová a jaderná fyzika a druhá světová válka, což je přesně moje gusto, takže jsme neměl problém se ve filmu orientovat a vstřebat všechno, co tak intenzivně podává. Ale pro úplného laika to bude v dané kadenci nemálo matoucí (několik lidí z kina odešlo po dvou třetinách filmu, krátce po jaderném testu). Za mě cajk a klobouk dolů před pohlcujícím způsobem zpracování plným osobitých Nolanových trademarků až manýr, které jsem tentokrát zvládl bez větších výhrad. 85% (16.08.2023)

Když se řekne Oppenheimer, tak mě na tom zajímá atomovka a všechno kolem. Bohužel pro mne Christopher Nolan zvolil trochu jiný, pro mě osobně méně atraktivní, směr. Po kolážovitém úvodu přijde zábavná část v Los Alamos jejíž vyvrcholení v podobě testu atomovky by mi stačilo i jako důstojné završení celého filmu. Jenže se jede dál. Další bezmála tři čtvrtě hodiny "soudních" tahanic, které mě absolutně nezajímaly, ale Nolan se nás pomocí koulervoucí hudby snaží přesvědčit, že se děje bůhvíco. To samý jsem naprosto žral v Dunkirku, ale tady mě to teda těžce minulo. Celý ten spor mi byl totálně ukradenej a ty rádoby šokující zvraty mi přišly až nechtěně komické. Možná i kvůli přílišnému počtu postav, kde jsem chvílemi moc nevěděl, kdo je kdo. Obě jeho ženský mi přišly jako krávy a emocionálním scénám s Emily Blunt jsem nevěřil ani za mák. Florence Pugh aspoň ukázala kozy. Ale třeba ten Rami Malek tam byl všehovšudy minutu. Všimnete si ho jen díky tomu, že má divnou držku. Jeho vztah K Oppenheimerovi není vůbec vyjasněn, ale pak se tam najednou zjeví a vytáhne ho z průseru díky velice přesným informacím, který ňák nikdo jinej neví a já teda nevím jak on je ví a kdo on vlastně vůbec je... Suma sumárum mi to nesedlo, přesto se na další Nolanův film budu těšit ať je to, co je to. (20.07.2023)