Štace Miloně Čepelky

Největší herec mezi Cimrmany a nádherný člověk. Krásná pocta, přesně taková, jakou si Miloň Čepelka zaslouží. Klidně mohla být i delší (sakra!), ale i do té jedné hodiny, se toho vešlo strašně moc (sakra!). Prostě půvabné. A pan Svěrák má zase pravdu! Do toho divadla se prostě chodí na Čepelku. A on si to zaslouží. (26.11.2021)

Milé. "Miloň je člověk domácí a na zájezdu nevychází" říká o herci kolega. Škoda že neměl ambice stát se filmovým hercem. Kolega pokračuje historkou z divadelního zájezdu: "Miloň šel ven do města" ,"nepovídej, a co se stalo?", "Miloň šel do lékárny a ptal se, jestli mají mast proti proleženinám". Dokument o zakladajicim clenu Divadla Jary Cimrmana je k videni na CT Art v archivu a nepojednava jen o tomto divadle. Vybavuji si Cepelku hlavne jako komika, ale Cepelka pise poezii a texty pisni. Tradicne se postupuje od Cepelkova detstvi. A je tu tradicni moralni dilema ze vstupu do komunisticke strany. Cepelka rika "Smrt je cloveka cil, bolavy a vzrusujici". (15.11.2021)

„Pro mě je to osudový člověk, který mou kolej odklonil správným směrem. Kdyby jeho nebylo, tak by asi nevzniklo Divadlo Járy Cimrmana.“ Svěrák to hezky shrnul, a to jde jen o 1 z mnoha Čepelkových příspěvků naší kultuře. Štace se navíc dotknou snad všech myslitelných témat jeho (nejen) profesního života. Od milovaných lokalit (nádherné Opočno), rozličných okruhů (divadlo, poezie, hudba), osudových spoluprací (DJC, „odlouděný“ Uhlíř, „netrucpodnik“ Jiřího Šebánka: „Vůbec mě nenapadlo, že to bude nějaký rozpor. Že si sednu na dvě židle a ty 2 židle, že si nebudou příliš nakloněny.“), přes rodinu, kontroverzní (ovšem neopomenuté) členství v KSČ, postoj k smrti, ale i životu samému. A nechybí i méně známé detaily, včetně shrnutí historie DJC, jeho nutné transformace (Táborského: „Lidé pronikající z venku“) a smířlivé předzvěsti konce. Takhle se má točit hodinový dokument, za mě 5*. „Ještěde, Ještěde, dnes mi to ještě jde! Byl smích, že jo, a jeli jsme dál. A Čepelka seděl vzadu a najednou se ozvalo: Sněžko, Sněžko, zejtra už těžko!“ (14.11.2021)

"Můj hřbitov v Pohoří má v každém rohu lípu, a na těch lípách bzučí v červnu včely, jako by se i hroby rozezněly a mrtví by si vyšli na besedu. Radují se, co bude letos medu, a kdo měl život sladší, nežli jiný, vynahradí teď marné laskominy, tomu, co ještě mlád se zabil v jeepu. Takový mír a pohoda tu vane, co bylo, bylo, co se stalo, stalo, hlína to srovnala, a všude plno květů. Přesto zde klekám k vážné prosbě pane. Jednou sem jistě přijdu natrvalo. Leč dokud miluji, nech napospas mě světu." (23.11.2021)

Prohlédnout si důležité štace v životě mého oblíbeného cimrmanologa byl pro mě velký zážitek. Je sice diskutabilní, zda se máme jako konzumenti entertainmentu vůbec zajímat o ty, kteří jej produkují, ale v případě Miloně Čepelky to mělo své kouzlo. Ať už jen vypráví o dětství v Opočnu, o křtu pod jménem Amadeus (protože amo znamená v latině miluji), o přátelích z divadla Járy Cimrmana či o oblíbené pozici při psaní, přišlo mi to velmi sympatické a inspirativní. Vyzdvihnul bych zmínku Aloise Beere, jakéhosi českého všeuměla a možný předobraz Járy Cimrmana; stejně tak Čepelkův přístup k humoru, kdy, jak tam říká tuším Svěrák, rád konzumoval humor, rád jej hrál, ale co se tvorby týče, byl spíše vážný. Velmi silná byla část na hřbitově, kdy se cituje z Čepelkových básní. U více zpovídaných se v dokumentu mluvilo o konečnosti a o smrti, což je něco, co mě u starých lidí fascinuje - to smíření s nevyhnutelným. Ačkoliv nejsem fanoušek dokumentů, kdy filmaři naženou slavného člověka, aby nuceně někde chodil, tak tady jsem to překousl. Závěr s odchodem ulicí za zpěvu Marty Kubišové je dojemný. Jsem tedy nadšen. (11.03.2023)