Štace Miloně Čepelky

Věřím, že kdyby byl tenhle dokument celovečerní, uspěl by i v kinech. Na ČT absolutní nadstandard, byť dokumenty v poslední době vznikají krásné a kvalitní. Nejen díky osobnostem, ale i díky obsahu řadím Štace na úvoveň Sommerové a Špátové a jsem ráda, že je na jedné straně tradiční, ale přesto chytlavý a svižný. Oceňuji, když je v dokumentu prostor na hudbu i poezii. (12.11.2021)

Prohlédnout si důležité štace v životě mého oblíbeného cimrmanologa byl pro mě velký zážitek. Je sice diskutabilní, zda se máme jako konzumenti entertainmentu vůbec zajímat o ty, kteří jej produkují, ale v případě Miloně Čepelky to mělo své kouzlo. Ať už jen vypráví o dětství v Opočnu, o křtu pod jménem Amadeus (protože amo znamená v latině miluji), o přátelích z divadla Járy Cimrmana či o oblíbené pozici při psaní, přišlo mi to velmi sympatické a inspirativní. Vyzdvihnul bych zmínku Aloise Beere, jakéhosi českého všeuměla a možný předobraz Járy Cimrmana; stejně tak Čepelkův přístup k humoru, kdy, jak tam říká tuším Svěrák, rád konzumoval humor, rád jej hrál, ale co se tvorby týče, byl spíše vážný. Velmi silná byla část na hřbitově, kdy se cituje z Čepelkových básní. U více zpovídaných se v dokumentu mluvilo o konečnosti a o smrti, což je něco, co mě u starých lidí fascinuje - to smíření s nevyhnutelným. Ačkoliv nejsem fanoušek dokumentů, kdy filmaři naženou slavného člověka, aby nuceně někde chodil, tak tady jsem to překousl. Závěr s odchodem ulicí za zpěvu Marty Kubišové je dojemný. Jsem tedy nadšen. (11.03.2023)

„Pro mě je to osudový člověk, který mou kolej odklonil správným směrem. Kdyby jeho nebylo, tak by asi nevzniklo Divadlo Járy Cimrmana.“ Svěrák to hezky shrnul, a to jde jen o 1 z mnoha Čepelkových příspěvků naší kultuře. Štace se navíc dotknou snad všech myslitelných témat jeho (nejen) profesního života. Od milovaných lokalit (nádherné Opočno), rozličných okruhů (divadlo, poezie, hudba), osudových spoluprací (DJC, „odlouděný“ Uhlíř, „netrucpodnik“ Jiřího Šebánka: „Vůbec mě nenapadlo, že to bude nějaký rozpor. Že si sednu na dvě židle a ty 2 židle, že si nebudou příliš nakloněny.“), přes rodinu, kontroverzní (ovšem neopomenuté) členství v KSČ, postoj k smrti, ale i životu samému. A nechybí i méně známé detaily, včetně shrnutí historie DJC, jeho nutné transformace (Táborského: „Lidé pronikající z venku“) a smířlivé předzvěsti konce. Takhle se má točit hodinový dokument, za mě 5*. „Ještěde, Ještěde, dnes mi to ještě jde! Byl smích, že jo, a jeli jsme dál. A Čepelka seděl vzadu a najednou se ozvalo: Sněžko, Sněžko, zejtra už těžko!“ (14.11.2021)

Tak zhruba takhle si představuji životopisný dokument. Ten o M. Čepelkovi je ve své podstatě dokonalý. Důležité je, že divadlo Járy Cimrmana mám velmi rád a Miloň Čepelka v něm patří opravdu k nejlepším. Je to komplexní herec, který zahraje prakticky cokoli a navíc geniálně. Pravda, sám Zdeněk Svěrák připustil, že je lepší básník než scénárista. A bylo nám též vysvětleno, proč zakládající člen žižkovského divadla hrál tak málo ve filmech. Pro mě je ale ještě důležitější, že se sám Čepelka nevyhýbá kontroverzním a ožehavým částem jeho života - členství v KSČ, odchod původních členů apod. A když k tomu připočtu, že jsme navštívili řadu míst jeho života, představených navíc malebně, nebo že za zvuků úžasné hudby a pohledů na krásnou krajinu posloucháme jeho verše, neměl jsem o hodnocení pochyb. (15.11.2023)

Úžasné putování s Miloněm Čepelkou, které je kouzelné, poutavé a nádherně vystihuje člověka s velikým srdcem a darem bavit lidi. Dokument je hezké nahlédnutí za oponu žižkovského divadla, spojené toulkami po stopách jednoho z cimrmanologů. Jsem rád, že jsem jej několikrát viděl naživo. Chvíle s ním jsou nezapomenutelné, plné milého a inteligentního humoru. Děkuji (07.10.2023)