Štyri neapolské dni

Válečné drama? Spíš autenticky působící hraný dokument. 1) Filmu chybí jednotící děj. Masové scény jsou prokládané individuálními mikropříběhy. Proto mi film spíš připadá jako hraný dokument o době, o dílčí události, neapolském povstání a rovněž i jako ukázka jihoitalské mentality._____ 2) Neumím ale posoudit, jak moc věrné je zobrazení povstání. Pocitově mi přijde, že dost. Povstání skutečně zabránilo Němcům zničit Neapol, jak podle Hitlerova rozkazu plánovali, a zpomalilo jejich ústup._____ 3) Ale toho neustálého hysterického řvaní jsem měl brzy plné zuby. (30.10.2020)

Každý lidský hlas má svou – skrytou – sílu, i každé lidské gesto, pohled, dotek. Filmové svědectví o neapolské zkušenosti L. P. 1943 konfrontuje s takovou polyfonií živelně a bezprostředně a každému musí být jasné, že nemůže ani přinejmenším soudit. Tedy: že život, tepoucí se stejnou odevzdaností, odvěčně naráží do nejrůznějších překážek a bude se tak i dál, slepě a horoucně, drát k vysněné volnosti – a růstu. Jakýkoliv pohled či stisk, ne-li vzestup či poklesnutí, v této prosté ohromující skladbě v sebe soustředí veškerou tíži lidského života – a zdá se tím nezaměnitelným bodem, na němž se lze obrodit. Jaké je však překvapení, že v kteroukoliv chvíli jakýkoliv člověk zažívá právě totéž – a nehledě na okamžité ohrožení. V tom je tento snímek cenný zvlášť: uvádí v lidský život jako v nejcennější poklad i vklad. (18.11.2017)

Film z doby, kdy se válečné filmy ještě netočily na způsob akčních počítačových her či adrenalinových videoklipů. Jistě tomu v tomto případě přispívá jeho černobílá tvář, která umožnila zakomponovat i pár zřejmě dokumentárních záběrů, a dědictví neorealismu. Navíc Itálie byla státem poraženým, takže odpadá i pokušení triumfalismu a heroizace, více se zde zaměřuje na utrpení válkou způsobené. Není to tedy ani tak film válečný, jako protiválečný, velice civilně působící, neb zde není žádný ústřední individuální hrdina. Zde je opravdu kolektivním hrdinou neapolský lid. To by jistě konvenovalo předlistopadovému režimu, akorát zde ten lid není veden správnou avantgardní stranou, ale více vztekem, strachem a touhou po rychlém konci války. Velice pravděpodobně působící film. (01.01.2015)

Snímek se inspiroval knihou 'La citta insorge: le quattro giornate di Napoli' od Alda de Jacoa z roku 1956. Film byl věnován dvanáctiletému chlapci Gennaru Capuozzovi, který dostal válečné vyznamenání Zlatou medaili. V roce 1943 byla Neapol těměř opuštěným městem. Každý, kdo mohl, už odešel. Zůstali jenom ti, co už rezignovali, byli neteční, lhostejní, zoufalí, ubozí, a zůstali také fašisté. 28.9.1943 bylo v Neapoli zabito několik italských námořníků a hned potom spontánně vypuklo povstání, které za čtyři dny porazilo a donutilo Němce k útěku z města ještě před příchodem spojenců. Ve filmu se prolínají příběhy lidí, kteří se povstání aktivně zůčastnili, a také lidí z města. Například kluci, kteří utekli z polepšovny a připojili se k povstání, navrátilci z války, ti, které rodiny celou válku schovávali. Tyto příběhy v dokumentech z války nejsou. Filmu sluší černobílá barva, dolňuje ten černošedý život těch dnů. Zajímavé, jak vyčerpaní lidé dokázali přežít v ruinách města. (18.01.2014)

Jeden nekončiaci polopartizánsky boj v jednom menovanom talianskom meste. Ocením davové scény a miestami podarený humor (žena stretáva svojho muža s zátarasoch a s puškou v rikue: "Kde si tak dlho? Veď si mal ísť iba po chlieb..."). Zbytok ma však buď nudil, alebo unavoval. Iba čiernobiela kamera bez zaujímavejších kulís, veľa skupiniek, veľa postáv a žiadna hlavná. Plus tá nástojčivá, uvrieskaná a temperamentná talianska nátura, ktorá mi veľakrát žrala nervy. (08.11.2021)