Syn

Na "The Son" som bol veľmi zvedavý. Chcel som vidieť ako sa Florian Zeller postaví k inej téme po tom, aký fantastický zážitok priniesol s filmom "The Father". No bohužiaľ, bol som príliš optimistický a bohužiaľ film nedopadol tak ako jeho predchodca. Čo je pre mňa veľké sklamanie. Je ale aj pravda, že "The Father" bol veľmi malý a komorný film, o ktorý sa postaralo pár talentovaných hercov a práve svojou atmosférou a zasadením do toho bytu dokázal výrazne vytiahnuť všekto okolo. "The Son" ide na to opačne. Robí ten film väčší, pridáva postavy, dáva tam viacero situácií a snaží sa do toho nejako zakomponovať celkový príbeh. Bohužiaľ niekedy je menej viac a tento film to úprimne dokazuje. Dlhodobo som sa pri filme viac-menej nudil, nemal som pocit, že prináša zaujímavé momentky a jediné časti, ktoré skutočne fungovali sa dostávajú až na konci. Kedy som skutočne už cítil, čo sa stane. Najlepšia momentka filmu prichádza skutočne úplne na konci, kde sa Hugh Jackmann dočká toho, čo si celú dobu prial a funguje to skvele. Je to emocionálna scénka, ktorá ma skutočne zasiahla. Film však nevyniká ani v rámci témy (toto sme už videli) a jediné čo ho posúva sú herecké výkony. Najmä Hugh Jackman a Laura Dern toto prežívali naplno. No Zen McGrath dokopy so svojou postavou nemá veľmi veľký priestor na to priniesť nejaké zaujímavejšie momentky (okrem spomínaného záveru) a to je škoda, lebo mohol tento film niekam potiahnuť. Jedno pozretie okey, no viac od toho netreba čakať. Hodnotenie: B- (09.03.2023)

Kdo, bohužel, zná velmi zblízka téma depresivních a úzkostných poruch dospívajících dětí, zdevastovaných okolnostmi, vztahem rodičů, neschopných zařadit se, nešťastných z bezvýchodnosti svých stavů, musí ocenit naprostou preciznost a cit, s jakým bolestné a stále velmi nechápané téma Zeller zpracoval. Nepodivuji se nízkému hodnocení, které vyvěrá z komplikovanosti a specifičnosti tématu. Divák, nemající vlastní zkušenost, těżko ocení, jak do detailu přesně a autenticky The Son zrcadlí srdceryvnou a bolestnou problematiku psychických potíží zlomeného, mladého člověka. Zatímco stařecká demence z The Father je společnosti dobře známý a akceptovaný fenomén, diagnostikovaná úzkostná a depresivní porucha u dětí a mladistvých je stále v drtivé většině chápána jako vrtoch, neschopnost a neochota se zařadit, nezodpovědnost a nedostatek snahy a absence režimu a pořádku a nikoliv jako seriózní nemoc, o čemž svědčí i nízké hodnocení zde, narozdíl od ovacemi nad The Father. (Hopkins si zde zahrál malinkou roličku Jackmanova bezcitného otce.) (19.02.2023)

Po fantastickém Otcovi přechází Florian Zeller s dalším zpracováním své vlastní divadelní hry, a je to opět neuvěřitelná pecka a především opět naprosto dokonalá emoční jízda, která mě semlela a  já nenacházím oslavných slov, která by trefně vystihla ten silný zážitek, který jsem si z tohoto dramatu odnesl. Upřímně tedy ale moc nechápu zdejší v podstatě jen průměrné hodnocení tohoto snímku a důvod tohoto doslova zločinu spáchaném na této geniálnosti, shledávám snad jen v tom, že oni uživatelé, kteří to tak podhodnocují, buď ještě nemají děti, a nebo žijí ve svým vlastním zkresleným sluníčkovým světě, jelikož divák, který žije v realitě, musí být Synem doslova ohromen, a to především jeho realičností, věrohodností a upřímností. Syn je zkrátka ve všech ohledech perfektně podmanivá podívaná, zpracovaná tak lidsky a věrohodně, až z toho mrazí, je to přirozené, je absolutně reálné, a díky průběhu doslova děsuplné, o závěru pak ani nemluvě, ovšem silnější je to pak o to víc, že to prostě snad ani jinak dopadnout nemohlo. K celkovému úchvatnému dojmu jinak určitě napomáhají i veškeré herecké výkony, na čele s naprosto dokonalým Hugh Jackmanem, který tu pro mě podává oscarový výkon a zmínit ještě musím představitele syna, který mi po celou dobu přišel neskutečně nesympatický a fakt divný, hned při závěrečných titulkách jsem si ovšem uvědomil, jak moc neskutečný výkon vlastně podal, a tak i on si nakonec zaslouží potlesk ve stoje, ostatně stejně tak jako ovšem úplně vše, co The Son vůbec nabízí. Zkrátka ryzích 5* a poklona jak panu režisérovi a scénáristovi v jedné osobě, tak všem hercům, za ojediněle silný filmový zážitek. (27.02.2024)

po výborném Otci přichází Zeller s dalším rodinným dramatem s divadelními kořeny a tentokrát to funguje tak napůl. Ne snad, že by Syn nenabízel silnější momenty, ale tam kde Otec zvládnul překvapit a uzemnit originálním pojetím zhoršující se nemoci, filmů o tom jak si k sobě hledají cestu odcizený rodič s potomkem je přeci jen víc a v tomhle ohledu Syn nepřináší nic objevného. Možná by trošku pomohlo, kdyby se stopáž smrskla pod dvě hodiny, ale rozdíl ve finálním dojmu by nejspíš nebyl nijak zásadní...60% (18.02.2023)

Po vynikajícím otci, další Zellerova část zamyšlené trilogie. Bohužel, kde Otec bodoval hereckým koncertem Anthony Hopkinse a invenční režií, která skvěle zpracovávala zdravotní stav hlavní postavy, tam je syn klasickým americkým dramatem o problémové komunikaci mezi rodiči a dětmi, tentokrát primárně mezi otcem a synem. Bohužel bez invence a zbytečně natažené, bez výraznější gradace. (11.04.2023)