More Miko

U tohoto snímku se obávám zaujatého názoru. Pan Miko mi byl velmi sympatický lidsky, názorově i svými postoji ke světu. Dokument samotný už tolik ne, ačkoli několik zajímavých prvků ukazuje. Především pak v momentě, kdy se Jaroslav setkává s politiky. V momentě, kdy je mediální zájem směřován na jeho osobu, obestoupí jej řada politiků a každý z nich (včetně Jana Farského) jej opěvují, třesou si s ním a děkují mu. V momentě, kdy opadne první vlna tohoto zájmu, je pan Miko ten, kdo iniciuje jakékoli další schůze a jakoby naši čelní představitelé najednou vůbec netušili, že ještě nedávno si s ním tykali. Je patrné (respektive pro mě bylo) pokrytectví a pozérství, které se řídí spíše mediálním zájmem než vlastním svědomím. To je příznačné, neboť Jaroslav Miko je v dokumentu postaven na piedestal onoho svědomí národa, což já považuji za přehnané, zcestné a nadnesené. Protagonista si jde za něčím, čemu věří. Jde si za tím s vervou ale velkou laskavostí stejně s takovou, jakou věnuje lidem kolem sebe. Jako člověk je velmi sympatický a osobnostně půvabný. Ruku na srdce, je také kontrastní. Člověk, živící se tím, že jezdí v kamionu, poloviční Rom, který se stýká převážně s romskou komunitou se bije za lidská práva, založí iniciativu a tvrdě hájí přijmutí dětských uprchlíků - je to dokonalý námět na dokument. V závěru je to stejně pozérské, pokrytecké jako chování našich čelních představitelů v tomto snímku (nikoli pan Miko, ale důvod toho, proč snímek vznikl). (22.07.2023)

Strašně mi vadí, že je česká společnost tak otevřeně rasistická a xenofobní, což bohužel potvrzuje nejen tento dokument, ale i celkový negativní postoj Čechů vůči cizincům tmavé pleti. V takové atmosféře se mi rozhodně nežije dobře... Řidič kamionu Jaroslav Miko každopádně patří u nás k těm nemnoha lidem s hlubokým humánním cítěním a touhou pomáhat všem potřebným. Klobouk dolů před jeho odhodláním a bezbřehou vytrvalostí, s jakou se neustále pouští do boje s větrnými mlýny. Často to vyžaduje pořádnou dávku odvahy a sebezapření. (70%) (26.03.2023)

Dlouho nelze poznat, že za snímkem stojí Robin Kvapil. Brněnský patriot složil svému městu poctu v mozaikovité dokufikci Všechno bude fajn a o rok později filmem Máme na víc dokumentárně zmapoval svou účast v poradním týmu neúspěšného prezidentského kandidáta Michala Horáčka. V tomto případě se Kvapil netlačí před kameru ani neupozorňuje sám na sebe jakožto dokumentaristu. Až důrazem na politickou rovinu Mikova příběhu prozrazuje, že ho více než protagonista zajímají celospolečenské přesahy. (30.10.2022)

Jsem moc ráda, že jsem zrovna tímto snímkem mohla zakončit letošní Ji.hlavu. Ač se přiznám, že jsme jména Jaroslava Mika do té doby neznala, on i jeho příběh mě zaujal hned v prvním okamžiku. Snímek mě naplnil optimismem, ačkoliv příliš optimisticky nevyznívá a vzal mi poslední iluze, co jsem měla o ministru Rakušanovi. Ani vteřinu jsem se nenudila a o zajímavý scénář se paradoxně postarala válka na Ukrajině. Dávám jasných pět. (MFDF Jihlava 2022) (31.10.2022)

Tenhle film by se měl snad promítat povinně!        Začátek byl slabší, ale pak se to rozjelo v neuvěřitelně fascinující, v mnohém smutný, ale zato inspirativní příběh. Ta politická linka mi připomněla film Sláva (v tomto dokumentu jde ale bohužel o realitu, ve které žijeme...). (05.04.2023)