Povozník smrti

Mááástrpííís...:-) Skutečně jeden z vrcholů němé éry, pro mě určitě... Brilantně natočená duchařina o smrti, životě a především naději... Vozka smrti je skvělým způsobem vyprávěná legenda o Davidu Holmovi (hraje ho sám Victor Sjöström), který čelí údělu hříšníků, jenž, vydechnuvší v poslední okamžiky roku, musí se ujmout otěže vozu a celý následující rok s ním jezdit světem a sbírat duše zemřelých. Sjöström si s naprostým přehledem dokázal poradit se složitou strukturou příběhu, dokázal ukočírovat všechny flashbacky a flashbacky ve flashbacích..:-) Film sám o sobě má totálně pohlcující atomosféru a pokud budete film sledovat se stejně depresivním soundtrackem jako já, je o zážitek postaráno... Tímto filmem se k "dokonalosti" (v mezích možností němého filmu) dovedla i metoda dvojexpozice, které filmaři sice využívali už dříve, ale tady našla perfektní využití. (11.07.2006)

Viděl jsem kolorovanou, 106 minut dlouhou verzi s úžasným hudebním doprovodem, u kterého jsem nebyl schopen určit, jakými nástroji byl dosažen. Scény s vozkou jsou úžasné a potkat toho koně na ulici, tak mě asi klepne (mám dojem, že některé záběry s ním byly natáčené jinou rychlostí, takže se kůň nepohybuje plynule, ale trhavě...). (03.03.2009)

Sledováním tohoto filmu, jakéhosi předstupně k Ingmarovi Bergmanovi, jsem se dostal na kinematografickém levelu Beginner minimálně už na takových 6 %! Zároveň mohu letos říct, že jsem viděl více než sto let starý film... anyway, tato půvabná záležitost s určitými rysy a poselstvími dickensovské Vánoční koledy je po formální i obsahové stránce naprosto uhrančivá. Hlavní postava, která by měla po smrti nosit více betonových kvádrů připoutaných k řetězu nežli Jacob Marley, se svou nesnesitelností ovšem nevyrovná nebohé naivní sestře s nápisem SLUM na klobouku, u níž se nezištná a bohulibá dobrota trochu překlápí do magorství, které páchá více škody než užitku. Ovšem tohoto moralizující patosu je v němém filmu trochu třeba; zvlášť, když v kontrastu s parádní duchařskou - a ve své době formalisticky experimentální - atmosférou a drsně sociální rovinou nikterak nepřekáží. Máme tu začátek ledna a možná přitom opět jeden z největších osobních filmových zážitků roku doprovázený výtečnou a vhodně zakomponovanou hudbou. (09.01.2024)

Patetická gesta a hektické oblouky provází tento pohádkově laděný příběh, v němž je syžet vyprávěn sérií vzpomínek ve vzpomínkách vzpomínající postsvy, která si vzpomíná, jak si někdo vzpomínal na něčí vzpomínky. Na svoji dobu se jedná o nepochybně invenční filmový postup. Ale když človék tento prostinký rodokaps srovná s filmy Frize Langa a jiných německých expresionistů, zmizí mu z tváře úsměšek, jenž tento filmový pokus vzbudil, na patře zůstane hořkost a v očích údiv, že na něco tak okoralého se ještě dnes někdo dívá. Za zmínku stojí ocenění hodná dvojexpozice, jejíž sofistikované využití má nepochybný význam pro následovníky. Nebýt Mélièse, který si pro své filmařské pokusy a hry postavil i studio, mohlo se dokonce jednat i o filmovou premiéru záměrné dvojexpozice, po třiceti letech od francouzského prvenství už to nikdo na jedinečnost neukecá. Stejně jako to, že koupel dcery Davida Holma nápadně připomíná snídani u Lumièrových. Inu, proč by nemohl hraný film nalézt zalíbení ve svém dokumentárním předchůdci? Možná proto, že se po těch více jak třiceti letech přeci jen filmové postupy změnily. Tedy ve Švédsku evidentně nikoliv. Tento snímek naorosto nemůže obstát v konkurenci svých evropských současníků, nepřináší naprosto nic nového, jen kopíruje dobré nápady jiných a vrací herecké výkony o dekádu zpět. (19.07.2020)

Co se týče atmosféry, vizuálních triků a velmi přelomové příběhové konstrukce, nelze s přihlédnutím k danému filmovému období nic vytknout. Mrazivý příběh plný mystických a fantaskních obrazů je vyprávěn opravdu velmi originálně a ve spolupráci s velmi deprimujícím námětem dokáže udržet naši plnou pozornost, přestože monotónní (ale ne nepovedená) hudba začne po chvíli uspávat a několik scén nemá již dnes vůbec žádnou výpovědní hodnotu - především linie vzpomínání na hrdinovy zlé skutky postrádá poetičnost a obrazovou nápaditost zbylé stopáže. Přesto se však jedná o významné dílo kinematografie, skvěle využívající minimalistických prostředků k navození velmi silných emocionálních a také myšlenkových prožitků. A navíc jsem se konečně dozvěděl, kde se ve filmu poprvé objevila sekyra dobývající se skrze dveře do vedlejšího pokoje - známý to výjev z kultovního The Shining.. :)) 80% (15.04.2014)