Pojďte pane, budeme si hrát

Tato pohádka je čistá dokonalost. Skvěle si ji užijou jak děti tak dospělí a to neplatí pro kde co. Pro mladší publikum se jedná o zábavné příběhy o dvou medvídcích. S přibývajícím věkem si však člověk začne uvědomovat, jak je celý seriál geniální a kolik skvělého humoru (kterého si jako dítě nevšimneme) se v něm skrývá. Všema deseti doporučuji tedy všem, bez ohledu na věkovou kategorii. (08.05.2022)

Zasloužená klasika české animace. Pojarovi se až neskutečně krásně podařilo spojit zajímavou a originální vizuální stránku s úžasnou hravostí, nenásilným poučením a přitom udržet kvalitu na takové úrovni, že jak děcko tak i dospělák si v tom najdou to své. Jednotlivé epizody, které v průběhu mnoha let postupně vznikaly, spojuje až neuvěřitelná vyrovnanost, které nijak neuškodila ani pozdější změna vypravěče. (28.12.2009)

Břetislav Pojar byl geniálním autorem filmové tvorby pro děti. Svět loutek byl jeho doménou, které vládl neohroženě a přesvědčivě šibalskou rozverností a dovádivou vynalézavostí. Jeho medvědi, v neumdlévajícím bratrském sváru škádlivého soupeření, jsou pro mě nejúchvatnější animovanou dvojicí. Jsou ztělesněním synonyma dětského filmu. Jedenáct rozdílných a osobitých kousků mozaiky vyniká nápaditostí s urozeně vzpřímeným postojem, s neuhasínající jiskrou představivosti v oku a s upřímnou radostí ze života v srdci. Přirozeně využívá měnících se podmínek k absolutnímu triumfu fantazijní kreativní vitality. Neumdlévá se v rozveseleném hemžení křídel tanečního mumraje slov, barev i pocitů a každý okamžik se rázem stává dílkem neuvěřitelného dobrodružství rozmanitosti a výjimečnosti a tolik potřebnou životodárnou oázou uprostřed každodenní běžnosti. Nemalou měrou se na nezaměnitelné podobě medvědích radovánek podílel svým hlasem Rudolf Deyl ml., a pozadu za ním nezůstal ani František Filipovský. Jako malého neposlušného chlapce mě spolehlivě znehybněli před starobylým televizním přístrojem v náhlém oněmění úžasem. I dnes na mě erupce nápadů a vynalézavé kreativity dopadá osvěžujícím, okouzlujícím i inspirujícím způsobem. Jemně a nakažlivě s vrozenou elegancí, která již svou přítomností vzbuzuje pozornost a zájem. I se starým děravým hrncem s jedním uchem a nerudně šklebícím se škrpálem bez tkaničky lze podniknout vzrušující výpravu do nezmapovaných končin panenského tajemství života. Schopnost správného uchopení představivosti je nezbednými medvědími bratry prostřednictvím vrcholných tvůrčích hrátek vsazována do každého malého človíčka a rozvoj může počít bujet do bohaté rozložitosti dovedností a umění. Má své stálé místo, nikdy nezestárne a každou chvíli ohromí nové i staré. Pro mě, jednoznačně, představuje série jeden z vrcholů animované tvorby a nehynoucí slávy Studia bratří v triku. (14.05.2017)

Bohužel, příběhy dvou medvídku od Kolína s emi nelíbili kdysi, nelíbí se mi ani teď a už se mi asi ani nikdy líbit nebudou. Důvodem je nejspíše to, že mi jejich humor nepříjde až tak humorný a jejich příběhy až tak zajímavé. Ale jinak je Břetislav Pojar skvělý režisér, na tom nezmění nic ani moje antipatie k této sérii. (17.01.2011)

Dnes již klasické dílo, jež zcela jistě náleží ke zlatému fondu československé animované tvorby a především k nejvýraznějším odkazům Břetislava Pojara, který patřil k nejnadanějším žákům a posléze i plnohodnotným nástupcům Jiří Trnky. Fantazie a nekonečná tvůrčí invence, s jakou jsou všechny medvědí příhody realizovány, nabízejí pokaždé originální tvar, přitom jsou srozumitelné i nejmenší věkové kategorii. Je nasnadě, že punc originality do seriálu vnáší z nemalé části mistrovský Deylův hlas, nahrazeným později neméně skvělým Františkem Filipovským. Fakt, že příhody dvou nezbedných medvídků, co se před téměř půl stoletím potkali u Kolína, obstojí i dnes v nepoměrně atraktivnější současné zahraniční 3D produkci, je uznáním, jakého se autorům zaslouženě dostává. (25.10.2012)