On sa bojí

Starší komiksový fajnšmekři si možná vzpomenou, že někdy na začátku milénia u nás vydavatelství Netopejr vydalo v limitovaném počtu kusů misantropický opus magnum Ivana Brunettiho - Schizo. To byla v zásadě detailní nihilistická výpověď depresivního neurotika, který žije ve svém světě, kde si prakticky všechno jde po krku, u každé situace očekává a soustředí se automaticky pouze na to absurdně nejhorší vyústění, trýzní tím své vzácné nejbližší okolí a topí se v pocitech vlastní nedostatečnosti na všech frontách. Beau Is Afraid je v zásadě filmová adaptace těchto sešitů, která jejich absurdnímu nihilismu nezůstává v ničem dlužná. Nicméně i onen komiks často rozpoznával, co jsou projekce protagonisty a co skutečnost. Narozdíl od Asterova snímku, ve kterém se po celé tři hodiny ocitáme pouze ve světě permanentní misantropní paranoii, kdy vlastně celou dobu netrpělivě čekáme, kdy se skutečná hlavní postava probudí s křikem na propocené posteli (a klidně i ve formě nějakého nestvůrného hmyzu). Beauova odyssea ale žádné úlevné momenty neobsahuje (nebo... já myslim, že ne). Zato v ní nalezneme obrovskou škálu povědomých situací, leč vytočených úplně doprava na zesilovači sureálné škodolibosti. Sic v závěru film trochu podezírám, že se snaží hystericky vykecat z toho, že za tím vším nevězí nic významnějšího než freudovský mama issues, nemůžu zapřít, že nic tak vyčerpávajícího a ve své nabídce diváckého nepohodlí nepolevujícího jsem neviděl od Enter the Void. Mimochodem když pročítám komentáře svých oblíbených uživatelů, kteří si pomáhají v orientaci jinými filmy (Mulholland Drive, Lost Highway, Swimmer, I'm Thinking of Ending Things, Vynález zkázy, Southland Tales, Synecdoche New York, Saint Bernard - a všichni mají pravdu), tak bych k nim ještě přidal polský Dzień świra. ____________ Jestli v mé malé sociální bublince nějaká filmová událost doopravdy rezonovala, tak je to právě tady Beau. Sledovat postupně jednoho známého po druhém, jak si posledního Astera doplňují a nikdo potom není prakticky schopný o filmu říct nic koherentního, vzbudilo nemalá (a nakonec naplněná) očekávání. "Já mám akorát tendence sehnat číslo na Ariho Astera a zeptat se ho, jestli je v pohodě." Slyšel jsem historky o tom, jakým způsobem v kinosálech sdíleli společnými silami sobě neznámí diváci druhou polovinu filmu či svědectví o tom, jak půlka diváckách dvojic přemlouvala druhou půlku po dvou hodinách, aby to ještě nevzádavala a dokoukala to s nima. Vrcholem těšení na projekci bylo když k našemu hospodskému stolu přisedl předevčírem kluk, co bydlel nad putykou a s výrazem veterána Tet ofenzívy si objednal panáka a pověděl nám, že právě dokoukal fakt divnej film. "A bylo to teda dobrý nebo nebylo?" "Ty vole... Ty vole." What a time to be alive. PPS: pri závěrečných titulkách jsem měl u jmen producentů silný pocit, že čtu jména lidí, co čerstvě přišli o práci. (19.07.2023)

Zcela úpřimně, v posledních minutách jsem už jen čekal, kdy se ten zbylý plávající kousek rozpůleného dřevěného kánoe promění magickou sílou mrtvého potopence v masožravou příšeru a ta pak rázem zautočí na veškeré diváctvo. Ani by mě to po té brutální řádce stále šílenějších zvratů, včetně jednoho totálně brakového z půdy 20 minut před koncem, vůbec nepřekvapilo. Já jsem snad v životě neviděl film, který by měl na jedné straně v sobě i dost vyloženě skvělých scén až celých dlouhých sekvencí, ale ty na druhou stranu byly v tom celku obklopeny tak degradující nabubřelostí, se spoustou pokusů o extrémně šílené psycho a současně co nejtěžší mindfuck, jednou až nechutně přehnanými (jako když si ženská naplno otevře ústa, aby si do nich začla lejt celý kýbl plný husté barvy), jindy zase „jen“ pro mě nefunkčními ... a celkově v tak těžkotonážním návalu, že to příliš nezachrání ani jedna nádherná dlouhá „lesní“ část uprostřed filmu, skvostně kombinující hraný film s divadlem, hypnotickou recitací a několika druhy animací současně. Především za tu sice neudělím hodnocení úplně nejnižší, ale v rámci celku jsem měl po skončení pocit, že mi jistý Ari Aster nejdřív několikrát praštil hnusně nepříjemnou facku a poté s ryzím pohrdáním ještě odkopl do samoúčelně bludné prázdné temnoty, že si to po skončení jeho filmu trvajícího 3 hodiny beru nebývale osobně a souznit s tvůrčím záměrem v této chvíli nedokážu. [25%] (06.02.2024)

Matkology: ve filmu – o divnolidech, od divnolidí, pro divnolidi.... Na první pohled nejnovější příspěvek od studia A24 a vizionáře Ariho Astera [který mě naprosto uzemnil svým děsivým debutem Hereditary a folkovým anti-horrorem Slunovrat] Beau Is Afraid působí jako psychologická sonda do hlavy mentálně labilního člověka (který by neublížil ani mouše), jež klade výrazný stylistický a estetický důraz na neustálý pocit paranoie a strachu, který sžírá diváka zevnitř jako mor. Ve skutečnosti tahle šílenost pro pseudo-psychology nabízí víc otázek než odpovědí a je interpretačně otevřená víc, než by bylo pro mou hloupou palici zdrávo.... Je to černá komedie, mysteriózní horor, psychologický drama o mezilidských vztazích, nebo snad jen rádoby surreálný bizár, díky němuž si Ari Aster na režisérský sesli honí svoje tvůrčí ego tím, že absurdně převrací žánrová i narativní pravidla prdelí naruby? Tím vším tenhle film je a zároveň není.... Logika? Racionalita? Pravidlo příčiny a následku (aka kauzalita, hahaha)? Příběh dávající hlavu i patu? Ale kdeže, koho to kurva zajímá; Ari Aster si tady dělá co chce a je mu jedno, co si o tom myslí ostatní.... Samozřejmě, první třetina kde neviňátko Joaquin Phoenix bojuje proti zvrhlému "ekosystému" prapodivného městečka je neskutečně nápaditá a inovativní 10/10 záležitost; pak už celková poutavost bohužel klesá a pacing na rozmezí tří dalších kapitol [zahrnující například animované meta-divadelní intermezzo] a naprosto random epilogu je dost nekonzistentní. Jedno je však jistý: dávejte si majzla, co říkáte svýmu terapeutovi.... PS: celej film jsem myslel na smažák v pitě co dávaj u okýnka na Český, mohu doporučit všema dvaceti. #SVP (12.05.2023)

Možná se doslechnete, že filmy Ariho Astera jsou akorát tak o dysfunkčních rodinných dynamikách a že jinak o ničem víc nevypovídají. Není to pravda. Asterovy filmy jsou koncentrovaným útokem na principy západní moderní racionality, v každém filmu trochu jinak, s akcentem na jiný pilíř modernity. V Děsivém dědictví je to psychologie a psychiatrie. Ve Slunovratu etnografický nebo antropologický výzkum a věda obecně. Zatím nejambicióznější On se bojí pak podniká originální výpad proti nedotknutelné descartovské dualitě subjektivní a objektivní reality. Obojí tady totiž nerozlišitelně splývá v jedno, aniž by to přitom až na výjimky procházelo nějakým zásadnějším vývojem, připomínajícím nějaký postupný propad do králičí nory. Začátek filmu může být stejně ne/reálný, jako jeho konec. Nejsou tady žádné švy, žádné přechody mezi snem a realitou, podle kterých bychom se mohli alespoň částečně orientovat, jako např. v Lynchových filmech (Mulholland Drive, Lost Highway). On se bojí je zdánlivě psychoanalytický film, který ale rezignuje na psychoanalytické vidění světa. Je to přitom hlavně promyšlená práce s mizanscénou, prostorem a jeho vrstvením, která tenhle film odlišuje od ostatních titulů s podobnými ambicemi. Logika narušené mysli nebyla nikdy tak precizně zvnějšněná - a zároveň černohumorně provázaná s různými typy hororu - jako tady. (02.05.2023)

Sorry, takéto filmy nedávam. Vidím obrovské množstvo energie, zápalu pre vec, nasadenia a talentu, či už režisérskeho alebo hereckého, ale presne pri takýchto filmoch premýšľam, či nie som hlúpy resp. že by som na to, čo nimi chceli tvorcovia povedať, potreboval tri vysoké školy a k tomu dlhoročný pobyt na Marse. V jednotlivostiach to nebolo zlé, ale v univerze som sa absolútne strácal, raz to bola melodráma, potom fraška, trocha z hororu i z post-apokalyptického trileru, občas sa zjavil pársekundový šokujúci záber (Joaquin do toho šiel fakt naplno). Hororovým fanúšikom by som rád odkázal (či skôr varoval ich?), že toto s hororom vážne nemá nič spoločné a fakt nechápem, prečo sa zakaždým nájde niekto, kto to skloňuje práve v súvislosti s týmto žánrom (a to podotýkam, že samozrejme si plne uvedomujem, že horor má veľa tvárí a môžeme zaň považovať teoreticky i snímky ako Jakub rebrík, či azda i Mechanik, ale toto vážne nie). (31.08.2023)