Den hněvu

7,5/10 Obviňovanie z čarodejníckych praktík je v Dni hnevu len spúšťačom a vyústením mechanizmu hriechu a (nevyhnutného) trestu, a ako také nie je v tomto prípade problematizované. Z teologického hľadiska je však zaujímavé, že diabol/Satan nehrá iba rolu iniciátora, pokušiteľa k porušovaniu (božích?) zákonov, ale má aj prsty v samotnom potrestaní (všimnite si kozla v jednej z kľúčových scén). (08.09.2009)

"Dies iræ, dies illa, v tom je teda, hrozná síla", zpívají způsobně dětičky u hořící hranice (my si to můžeme zazpívat třeba a la Tony Dvořák,) a neuvědomují si, že už hoří jim samým. Pokud bych nepřešaltroval do češtiny, pak dalším veršem je "dies tribulationis et angustiæ - den soužení a úzkosti" A už jsme doma (zatím ovšem jen ten, kdo si to uvědomuje - kdo si to neuvědomuje, je na to teď líp, ale brzy na tom bude hůř)... Má "Šalamounova píseň" nějakou naději proti „Dnu hněvu“? Sotva - ani jiná krásná písnička (Captain Beefheart) "Her eyes are a blue million miles" s ním sotva co svede... Dokonalé spojení scénáře (včetně skvělých dialogů) s režií v jedné ruce. (13.05.2018)

Pomôžem si trošku Nietzscheho citátom : "Ľudia nechcú počuť pravdu. Boja sa, že ich sny budú zničené", utekajú od nej a boja sa následkov spojených s ňou. Doplním, že (ľudia) čím majú kompetentnejšie postavenie, tým viac ju (pravdu) zneužívajú, kto vyháňa v druhom diabla, je sám démonom, kto káže vodu, sám pije víno a niektoré jazvy vyplávajú na povrch až časom resp. vôbec. Theodora Dreyera pravdepodobne náboženské otázky veľmi zaujímali - teda skôr zástupcovia božej spravodlivosti na Zemi, natočil o nich množstvo filmového materiálu. Ale venoval sa predovšetkým trpiacim. Snímal v portrétoch, expresívne, v časoch a na miestach, kedy a kde postava prejavovala najsilnejšiu reč mimiky, najúprimnejšie emócie. Perfektne štylizoval exteriéry optikou a kamerou podobnou Williama Wylera. A obmieňal rytmické vyznenie deja nasledujúcimi šotmi, presne takými, aké zliepali myšlienkovú disharmóniu, neistotu videného, počutého, cítiaceho. (04.08.2014)

Vynikající snímek slavného dánského režiséra, který uchvacuje jak bohatostí svého vyprávění, tak vizuálním zpracováním i skvělým herectvím hlavních postav. Zpočátku by se mohlo zdát, že film je především o čarodějnických procesech 17. století, které jako černá nemoc brázdily Evropou a vůbec světem té doby, nicméně hon na čarodějnice zde funguje spíše jako rámec pro tématicky mnohem širší příběh. Dreyer nám v bergmanovsky laděném dramatu vypráví o pastorovi Absolonu Pederssonovi a jeho mladičké ženě, o Absolonově matce i jeho synovi, který se po dlouhé době vrátí domů, vypráví nám o vzájemných vztazích, o lásce a nenávisti... Důležitou složkou komplikovaného příběhu je též víra, pochybnosti...pokrytectví i fanatismus. Den hněvu je zkrátka dějově skvělým způsobem vystavěný snímek, který se pak v trýznivém závěru opět vrací k čarodějnictví a završuje tak tragédii ohromujících rozměrů. Doporučuju zhlédnout v pokročilé noci, kdy dreyerovsky tísnivá atmosféra v kombinaci s všeobjímající neprostupnou tmou a tichem umocňují již tak dokonalý zážitek. (07.10.2007)

Film o (novovekých) čarodejniciach z iného súdku. Nie z pohľadu ich konca, ale naopak, ich začiatku. Mysteriózny prvok je v tejto historickej dráme naznačený a je na divákovi, čo si z neho vezme. Škoda, že záporom filmu je jeho pomalé tempo, množstvo hluchých miest a malá vieryhodnosť postáv, ktoré nedokážu klamať a keď už klamú, nie je to podané vieryhodne. (29.04.2016)