Den hněvu

Vynikající snímek slavného dánského režiséra, který uchvacuje jak bohatostí svého vyprávění, tak vizuálním zpracováním i skvělým herectvím hlavních postav. Zpočátku by se mohlo zdát, že film je především o čarodějnických procesech 17. století, které jako černá nemoc brázdily Evropou a vůbec světem té doby, nicméně hon na čarodějnice zde funguje spíše jako rámec pro tématicky mnohem širší příběh. Dreyer nám v bergmanovsky laděném dramatu vypráví o pastorovi Absolonu Pederssonovi a jeho mladičké ženě, o Absolonově matce i jeho synovi, který se po dlouhé době vrátí domů, vypráví nám o vzájemných vztazích, o lásce a nenávisti... Důležitou složkou komplikovaného příběhu je též víra, pochybnosti...pokrytectví i fanatismus. Den hněvu je zkrátka dějově skvělým způsobem vystavěný snímek, který se pak v trýznivém závěru opět vrací k čarodějnictví a završuje tak tragédii ohromujících rozměrů. Doporučuju zhlédnout v pokročilé noci, kdy dreyerovsky tísnivá atmosféra v kombinaci s všeobjímající neprostupnou tmou a tichem umocňují již tak dokonalý zážitek. (07.10.2007)

Zakiaľ Kladivo na čarodejnice podľa mňa lepšie poeticky vystihlo nezmyselné udalosti okolo upaľovania, toto bolo asi viac realistické, no zároveň ma tiež nejak extra nebavilo. Svojim spôsobom to v niektorých spomalených momentoch bola hrozná nuda. Plus vtedajšie správanie, prostredie, to mi z toho robilo neznesiteľný zážitok až horor až si z minulosti začínam vážiť slovenských pastierov oviec s ich tradíciami. Na svoju dobu sú tu podľa mňa prekvapivé zábery starej a nahej ženy a tiež akési ozajstné koketovanie s mágiou, až som miestami nevedel, či chcú odsúdiť udalosti z minulosti alebo ich čiastočne ospravedlniť. Pozoruhodné dielo tak či tak. (11.04.2015)

Film o (novovekých) čarodejniciach z iného súdku. Nie z pohľadu ich konca, ale naopak, ich začiatku. Mysteriózny prvok je v tejto historickej dráme naznačený a je na divákovi, čo si z neho vezme. Škoda, že záporom filmu je jeho pomalé tempo, množstvo hluchých miest a malá vieryhodnosť postáv, ktoré nedokážu klamať a keď už klamú, nie je to podané vieryhodne. (29.04.2016)

Pomôžem si trošku Nietzscheho citátom : "Ľudia nechcú počuť pravdu. Boja sa, že ich sny budú zničené", utekajú od nej a boja sa následkov spojených s ňou. Doplním, že (ľudia) čím majú kompetentnejšie postavenie, tým viac ju (pravdu) zneužívajú, kto vyháňa v druhom diabla, je sám démonom, kto káže vodu, sám pije víno a niektoré jazvy vyplávajú na povrch až časom resp. vôbec. Theodora Dreyera pravdepodobne náboženské otázky veľmi zaujímali - teda skôr zástupcovia božej spravodlivosti na Zemi, natočil o nich množstvo filmového materiálu. Ale venoval sa predovšetkým trpiacim. Snímal v portrétoch, expresívne, v časoch a na miestach, kedy a kde postava prejavovala najsilnejšiu reč mimiky, najúprimnejšie emócie. Perfektne štylizoval exteriéry optikou a kamerou podobnou Williama Wylera. A obmieňal rytmické vyznenie deja nasledujúcimi šotmi, presne takými, aké zliepali myšlienkovú disharmóniu, neistotu videného, počutého, cítiaceho. (04.08.2014)

Na zmínku o tomto filmu jsem narazil v knížce Benandanti od italského historika Ginzburga, a tak jsem se na to taky ze zvědavosti kouknul. Sice mě tenhle typ konverzačních, pomalých filmů bez výrazných momentů a bez nějakých větších emocí moc neoslovuje, ale zase tak špatný to nebylo. Hlavně se mi líbila ta atmosféra a hodně dobrý začátek. Jinak ale jak už jsem psal nenalezneme tady žádný výraznější moment. Hlavně jsem se těšil na hon na čarodějnice a atmosféru strachu a ono vůbec nic. 3,5 (27.05.2010)