Kde raky spievajú

Do českých kin dorazil film „Kde zpívají raci“, atmosférické mysteriózní drama o „dívce z mokřin“. Film byl natočen podle oceňovaného stejnojmenného románu, který napsala spisovatelka Delia Owens. Vypráví příběh osamocené dívky jménem Kya, která žije odloučeně v mokřinách a na kterou společnost pohlíží s opovržením, a která je nyní obviněná z vraždy mladého muže, se kterým má jistou historii. V hlavní roli se představuje herečka Daisy Edgar Jones (Fresh, Ve jménu nebes), a právě ona je pro mě jednoznačně nejlepší částí tohoto snímku.. Její výkon pro mě bezpečně patří mezi ty vůbec nejpozoruhodnější z tohoto roku - naprosto fantasticky zvládla ztvárnit Kyinu křehkost a plachost, ale zároveň vysokou inteligenci, vnímavost, a schopnost a odhodlání učit se. Kya je díky ní velice silnou postavou a divák ji během několika málo okamžiků přijme a začne jí fandit a soucítit s ní. Edgar-Jones pro mne patří mezi nejvýraznější herečky své generace. Občas zapomínám, že sleduji film, a prostě sleduji mrazivý příběh jedné dívky. Edgar-Jones působí na plátně naprosto přirozeně a stává se postavou, kterou hraje - což by se u filmu zdálo jako samozřejmost, ale bohužel tomu tak v poslední době, kdy leckdy získávají role celebrity čistě díky svému jménu, úplně není. Přestože filmografie Edgar-Jones zatím není nijak obsáhlá, je velice působivá, a již teď vyhlížím její budoucí projekty. Vedlejší role nejsou až tak výrazné, vyzdvihnout chci ovšem Michael Hyatt (Střípky, Ray Donovan) a Sterlinga Macera Jr. (Sběratelé kostí, Super finta), kteří zde hrají manželský pár, který nad mladou Kyou drží ochrannou ruku. Převážně druhý Macer Jr., jinak především seriálový herec epizodních rolí zde má neskutečné charisma a i když jeho herectví není nijak zvlášť výrazné, je promyšlené a velice detailní. David Strathairn (Země nomádů, Ulička přízraků) zde ztvárňuje advokáta Toma Miltona, jižanského dědy, který vyvolává pocit, že se mu můžete se vším svěřit a kterému na vás opravdu bez přetvářek záleží - a tuto roli zvládl zcela perfektně. Hlavní obsazení uzavírají Taylor John Smith (Hunger games, Útok z hlubin) a Harris Dickinson (Kingsman: První mise, Trojúhelník smutku) jakožto Tate a Chase, dva mladíci, kteří se okolo Kyi motají. Upřímně, jejich herectví bylo místy trochu dřevěné, ale výsledný produkt to nijak nenarušovalo a celkově odvedli solidní práci. Snad nejdůležitější postavou vůbec je ale v příběhu samotný močál, ve kterém se děj odehrává. Famózně je zde ztvárněno jeho nebezpečí ale i jeho krása, jen záleží, z jakého úhlu se na něj díváte. Zároveň skvěle slouží jako metafora pro příběh hlavní hrdinky. Močál je pro lidi zvenčí nevyzpytatelný, jakmile jej ale poznáte, stává se pro vás něčím nádherným. Zároveň v něm, ostatně jako snad všude v přírodě, můžeme sledovat vztah predátora a kořisti, což je také relevantní pro tento příběh. Celým filmem se nesou témata jako opuštění, trauma, a jakou škodu mohou tyto věci na člověku napáchat. Toto jsme na plátnech či na obrazovkách viděli již tisíckrát, takže nejde o nic světoborného či originálního, je to však skvěle zpracované, a proto více zapamatovatelné. Pochvalu si zaslouží režisérka Olivia Newman (First Match, Chicago Fire) - její režie je pevná a téma uchopila s naprostou jistotou, s citem a s pochopením. Skvěje i kamera, za kterou se postavila famózní kameramanka Polly Morgan (Legion, Tiché místo: II. část). Její vizuální rukopis je velice výrazný a při některých částech jsem se přistihl na kraji sedačky s pokleslou bradou. Co filmu bohužel podkopává nohy je jeho pacing. Děj se střídavě odehrává v přítomnosti (respektive v roce 1969), kdy dochází k vyšetřování vraždy a k soudu, a v minulosti, přesněji řečeno v průběhu 50. a 60. let. Bohužel ne vždy přijdou přechody mezi léty zcela v přirozený čas, někdy scéna v minulosti trvá příliš dlouho a naopak když si člověk na minulost zvykne, přijde opět prostřih do doby soudu. Scény z minulosti navíc pokrývají spoustu času, téměř dvacet let, a někdy si divák nemusí úplně uvědomit, kolik času uběhlo od poslední události, a film tím lehce ztrácí na přehlednosti. Nejde však o nic hrozného a časem to snad každý pochopí. Příběhová struktura navíc místy působí spíše románově nežli filmově, což se ovšem dá do jisté míry pochopit vzhledem k tomu, že jde o adaptaci románu. Příběh také skvěle pracuje s divákem v tom smyslu, že divák až do poslední chvíle vlastně neví, zda je Kya z vraždy vinna či nikoliv, a když si už divák myslí, že se to nikdy nedozví, film mu odpověď šokujícím způsobem podá. Jde tedy o solidní film, který rozhodně není dokonalý a ze scénáristického hlediska má své problémy, ani v nejmenším však neuškodí jej vidět, ať už jste fanouškem jeho předlohy nebo ne. 75 % (29.10.2022) (menej) (viac)