Réžia:
Kirill SerebrennikovScenár:
Kirill SerebrennikovKamera:
Vladislav OpeljancHrajú:
Jurij Kolokolnikov, Julija Pěresild, Čulpan Chamatova, Jurij Borisov, Semjon Serzin, Alexandra Revenko, Alexandr Iljin ml., Timofej Tribuncev (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Halucinačné blúdenie po postsovietskom Rusku. V meste zasiahnutom chrípkovou epidémiou zápasí rodina Petrovovcov s ďalším dňom v krajine, kde minulosť nikdy nie je minulosťou a súčasnosť je presiaknutá chlastom. Mrazivý horúčkovitý sen o násilí a nehe, v ktorom sa veci pod nánosom obyčajnosti menia na celkom neobyčajné. Podľa rovnomenného románu Alexeja Saľnikova. (Film Europe)
(viac)Videá (3)
Recenzie (23)
Na film jsem se mohutně těšil, obzvláště po tom, co mi unikl v pražské lucerně. Když jsem tedy objevil, že místní kino je jedno z minima šťastlivců, co jej zařadilo do svého repertoáru byl jsem ochoten dvě hodiny navíc mrznout na ulicích. Na film jsem se dostavil s dvěma minutama k dobru, přesto v sále nebylo jediného člověka - nakonec jsme byli tři, a promítalo se. Na film jsem šel kvůli ruštině, kvůli režisérovi, kvůli hledání sovětsko-ruské duše, a také proto, že je před Vánoci a já si přál od Sněguročky nějaký dáreček. Ale nepovedlo se. Symbolika je zde cítit, mnoho mně asi uteklo, ale spoustu náznaků a podobenství bylo do očí bijící. Slepá hrdost v zkaženou vládu, patriarchální společnost, výchovu na míru za účely, kterým děti nerozumí, i jakousi neposkvrněnou oddanost k náboženství. Režisér už měl domácího vězení po krk a tentokrát musel být opatrnější s tím, co točí, je to ale opět odraz života Rusů, nebo i postsovětských států, kde se dře na dřeň, chlastá vodka po litrech, svatba a děti je samozřejmostí a nelze o ní diskutovat a neustálý hádky a tělesný tresty zejména se staršímy, a samo sebou vždycky a ve všech ohledech rozumnějšími lidmi tvoří koláž střípků, kterou je ruská federace posetá od Karélie až po Madagan. Tohle mě mrzí, ale já opravdu chtěl z kina utéct dříve, bylo to chaotické, ale nudné. ()
Velký ruský epos o nekonečnosti absurdity, byť ukryté v horečnatém přeludu, roztříštěné fabuli do několika vrstev, která se však až nebezpečně cyklicky propojí v závěru. Ze všech těch karikatur/postav však prosvítá paradoxně emoce a cit, touha žít, byť mnohdy však nenaplněná dle vysněných představ. Děda Mráz volá svou Sněhurku, ta je však pod nablýskaným kostýmem niterně prázdná, Petrovov se zase zacyklil v nekonečné smyčce, a nedokáže přinést dokonalý život svému synovi, jelikož opakuje totožné chyby, kterých se na něj dopouštěli rodiče v dětství. A tak zbývá pouze snaha a víra v to, že se vše jednou změní... ()
Musím přiznat, že jsem Salnikovův román (který se mně líbil o něco málo více než film) považoval za nezfilmovatelný, ale Kirill Serebrennikov odvedl dobrou práci, rozhodně se mu látka nerozpadla pod rukama, ani se nejedná o otrocký přepis, i film má svůj rozeznatelný rukopis, a jako takový nemůže být odmítnut. Přepadla mě reminiscence na Woodyho klasický film (jelikož i zde se můžete zasmát; i když se bude jednat o smích, při němž zamrazí) - všechno, co jste kdy chtěli vědět o současném Rusku a jeho nezvedené transformaci (ale báli jste se zeptat). 75 % ()
O společnosti, v níž lidé po generace žijí jako od sebe odtržení jedinci, jsou k sobě sváděni nahodilostí a vnějšími okolnostmi namísto osobité vnitřní přitažlivosti. Změněný stav vědomí, způsobený jen zdánlivě chřipkou nebo desítky let prošlým acylpyrinem, ve skutečnosti zoufalstvím ze systémem podporované samoty a ponechanosti, ztracenosti, je přežívající tvůrčí vůlí k životu, nenapravitelně zmrzačenému, uvolňující bolest v podobě představ agrese a destrukce. Nikde není záblesk soucitu, přátelství, spojenectví, důvěry, není pro to živná půda, a není kudy by si to kdo mohl připustit. Nejvýznamnější ruské svátky, oslavy Nového roku, v nichž se odvíjí děj filmu, utvrzují zúčastněné v tom, že jiné to být ani nemůže, že v separaci, vnitřní vyprázdněnosti, mechanickém hraní rolí, ať už lhostejném nebo angažovaném, v bezvědomí, se na věčné časy žilo a bude žít. Všechno je vnitřně bezvýznamné teď jako před třiceti lety a dřív – otec synovi vypráví vzpomínku na Sněhurku, která měla studené ruce, jako by byla opravdová. Prolínání reality a představ je organické a jemné, v tom mi připadal trefný postřeh rusisty Tomáše Glance, který přirovnal Serebrennikova k Tarantinovi. Film jsem viděla v rámci cyklu Východní přísliby v pražském Edisonu v únoru 2022. ()
Docela jsem se na chřipku těšil (po dvou letech Covidu není divu a jednomu se po poctivé staré dobré chřipce zasteskne), ale vizuál v mém případě předháněl příběhovou linii, která může být místy až moc roztrhaná. Atmosféra socialistických vesniček a šedých sídlišť zaprášených vrstvou prašanu, jež se prakticky okamžitě mění v rozmáčenou břečku, to ovšem celem dobře drží pohromadě a v celku to zas tak špatné nebylo. Za pár dní už ale nejspíš nebudu schopen říct, co se ve filmu vlastně odehrávalo… ()
Reklama