Drive My Car

Když jsem viděl v úvodních titulcích "Murakami", tak ve mně hrklo, protože číst jeho knížky pro mě bylo dost utrpením, přestože si jinak dramata užívám. Ve všem, čeho se Murakami dotkne, mají všichni deprese, umírají, umírají jim blízcí a oni páchají sebevraždy, jsou duševně nemocní, mají rozdvojené osobnosti, týrají je rodiče a nonstop trpí zatímco všichni se všema spí. A to samo o sobě není problém. Problém je, že to všechno je vždycky narvané do jednoho jediného díla. Murakami to prostě žene do extrému a přeplácává a překombinovává tak, že už to není dojmený, ale spíš WTF, a jelikož je to jeho obecný styl, ani omylem to není originální. A tenhle film má v sobě tohle všechno, co na Murakamim nemám rád. Je to tak strašně překombinovaný, že je mi z toho až blbě. *SPOILER* Kdyby zůstalo u vztahových problémů a následně mrtvé manželky, ještě by to šlo, ale mrtvá manželka nestačí, musí k tomu být i mrtvá dcera, pak vražda, pak musí mít jeho řidička napřed násilnickou a pak taky mrtvou matku, všichni mají výčitky, utrpení se z obrazovky jenom valí, do toho samozřejmě nesmí chybět sexuální rovina o školačce, co se vkrádá do spolužákova domu a masturbuje na jeho posteli, a to všechno meta obaluje metaČechov v meta šesti jazycích včetně korejské znakové řeči. Sorry ale já to nedávám. Nedovedu se s tím ztotožnit, ale leda rozhazovat rukama nad tím, jak je to praštěný. Když po tomle všem začne Misaki brečet u svýho rodnýho domu a ještě aby toho nebylo málo odhalí, že její matka měla rozdvojenou osobnost, už to bylo opravdu jenom k smíchu. *KONEC SPOILERU* A navíc to kurva trvá tři hodiny. Tři! Kdyby to bylo o hodinu kratší, dalo by se to přežít, ale tohle bylo přes čáru. Až příště uvidím Murakami v úvodních titulcích, rovnou to vypnu. (10.02.2022)

Permanentné odriekanie Strýčka Váňu ako forma budhistickej sútry, ktorá zapĺňa priepasť vo vzťahu, trhlinu, zapríčinenú neprekonateľnou tragédiou. Toto sa vo filme opakuje ako refrén: zdanlivo banálne ritualizované činnosti, ktoré sa neustále navracajú a vytvárajú upokojujúci, až uspávajúci rytmus. Avšak niekde hlboko pod tým víria emócie, tryskajú z tej medzery, ticha, priepasti, nedopovedaností. Nie slabosť, či odovzdanosť, ale uvedomenie si bytostnej tragickosti ľudského života, uvedomenie si neschopnosti čokoľvek ovládnuť, preniknúť do bytia a dopovedať ho, neschopnosti úplne obsiahnuť druhého a zároveň záverečná výzva po žití napriek všetkému. Toto akoby ovládalo celé rozprávanie, v ktorom nastáva nielen zmierenie s minulosťou, ale vlastne so samotným svetom. A toto zmierenie akoby prichádzalo cez nesúvisiace príbehy, v ktorých hľadáme interpretácie, do ktorých vstupujeme ako herci a získavame tak vrstevnicu, ktorou prepisujeme seba samých a stávame sa skrz iných samými sebou. Prebúdzame ľudskosť. Akoby sa aj tu ozývalo, že peklo si ty sám. A hoci (ako píše Zíza) tento film nie je zlomom v japonskej kinematografii, neznamená to, že pri naladení sa na jeho jemný rytmus, neprichádza istá vyrovnanosť so svetom, pokoj a zároveň aj túžba po živote. (13.02.2022)

Dočasně nemocí upoután do postele, měl jsem konečně dost času a pozornosti pustit si tento film, který jsem ve "watch later" měl již nějaký ten pátek. A dobře jsem udělal. Osobně mě nejvíce překvapilo, jak rychle ty téměř 3 hodiny rychle utekly. Co mě nepřekvapilo je kvalita plynutí děje a jeho přednes divákovi. Děj jako takový neskýtá moc prostoru pro invenci. Ta se objevuje až s detaily, které jsou do něj zahrnuté - vícejazyčné divadelní představení místo jednojazyčného, prolínání Strýčka Váni s hlavním hrdinou místo náhodně zvolené hry nebo vyprecizovaná dějová linka s nevěrou místo něčeho z Ordinace v Růžové Zahradě. Film ve mně zanechal primárně však dva dojmy - první dojem je poutavé vyprávění postav porušující pravidelně klasickou poučku "show, don't tell" (na mysli během psaní mi vyvstala např. Terapie, která byla téměř jenom povídání), kde ale vzhledem ke kontextu je člověk přikován k sedadlu jako kdyby na sobě měl bezpečnostní pás (zejména při předposlední scéně, která se téměř vysmívá režisérským učebnicím). Druhý dojem je jakási všechny lidi spojující lidskost. Žádné kasty, žádné třídy, žádné povyšování nad osobu šoférky nebo jiných pracujících lidí, žádná zábrana proti jiným jazykům. Jenom divadlo. A ikonický červený Saab 900. A semtam nějaký ten pěkný vizuální pohled. Třeba na dvě ruce čouhající ze střešního okénka držící cigarety. (30.01.2024)

Mnohokrát oceněné japonské drama Rjusukeho Hamagučiho zlákalo i mě. I když jsem od začátku věděl, že tohle dílo nebude vyloženě pro mě. Monumentální tříhodinová sonda do nitra jednoho japonského divadelního herce a režiséra se dá na jeden zátah těžko usledovat. Některé obrazy jsou až mistrovsky nasnímány, ale je to vždy zabito tunou pomalého patosu okolo a celkově je to pro oko diváka složitá podívaná. Pomalé a jímavé drama typické svojí japonskou bezvýrazností, kde se emocemi mimo divadelní prkna hodně šetří, ale to k tomu tak nějak patří. Velmi zajímavé, leč ne úplně pro mě. (02.06.2022)

"Jé Zimní spánek. Od roku 2014 jsem tě neviděl." "Víš, odjel jsem brzy pryč po tom, co jste mi podpálili filmové kotouče a napsali na ně, 'vypadni z města, ty nadutej monologisto'." "A kterou část věty 'vypadni z města ty nadutej monologisto' si nepochopil?" (mood) Kdyby tři hodiny dělal Saab brr po neokázalých místech Japonska a my mohli jen poslouchat jak přejíždí z tunelu do tunelu, byl bych plně spoko. Bohužel Hamaguči s Oém se rozhodli vytvořit pomník akademickému filmu, takže tři hodiny převážně posloucháme, jak divadelní-režisér-se-vyrovnává-se-ztrátou-skrze-multijazyčné-zpracování-Čechovovy-hry a do toho se seznamuje se svou nemluvnou řidičkou s tajemstvím. To bude cen. U některých nekonečných monologů v druhé polovině filmu jsem si musel připomínat, jak fantastické dokáže být jinak vizuální umění ve schopnosti komprimace témat. Jinak by to vždycky vypadalo takto. V budoucnu si rád dám bezslovný sestřih filmu. Vám jsem mezitím vymyslel drinking game do kina. Nebojte, je celkem v pohodě. Lok piva kdykoli auto vjede či vyjede z tunelu a panáka kdykoli je záběr na hrající gramofonovou desku. Za tři hodiny se to hezky v tom těle proloží a domů půjdete povzneseni a v dobré náladě. (25.03.2022)