Drive My Car

Jsem spokojený, jelikož jsem dostal dobrý a zajímavý film. Film vychází z jedné povídky, která se objevila v knize Muži, kteří nemají ženy od Haruki Murakamiho. Chápu nominaci na Oscara za nejlepší cizojazyčný film, která je zcela zasloužená a vůbec bych se nedivil, kdyby jí film proměnil, ale za nejlepší film už moc ne. Osobně mi film sedl a líbil se mi. Režisér Rjúsuke Hamaguči odvedl velmi dobrou práci a na jeho film se kouká moc krásně. Jediným problémem je velká stopáž. Ty tři hodiny jsou fakt hodně a pocitově jsem si myslel, že to trvá dvojnásob, naštěstí pro mě jsem se nenudil. Líbilo se mi jak je film natočený, má řadu luxusních scén, zajímavé postavy a specifickou japonskou atmosféru. Herci hrají skvěle a umí upoutat pozornost. Navíc, zde jsou opravdu dobře napsané a odehrané dialogy, které mají, co říci. Drive My Car nesedne každému, ale to nic nemění na tom, že je to dost dobrý film. (13.03.2022)

Stejně uchvacující jako Birdman, kdy neskutečně propracované dialogy donutí člověka přemýšlet a vcítit se do pocitů postav. Zároveň z plynoucím dějem se nenápadně a nečekaně dokáže vrýt pod kůží a vyvolat zvláštní emoce. To celé skrze linky na pozadí divadelního prostředí, které je samo o sobě zajímavé. Člověk odchází z kina a nutí ho to přemýšlet nad spousty věcí. Hamagučiho se asi vyplatí do budoucna sledovat a začíná se nejspíš rodit další Takeši Kitano......85% (31.03.2022)

Mnohokrát oceněné japonské drama Rjusukeho Hamagučiho zlákalo i mě. I když jsem od začátku věděl, že tohle dílo nebude vyloženě pro mě. Monumentální tříhodinová sonda do nitra jednoho japonského divadelního herce a režiséra se dá na jeden zátah těžko usledovat. Některé obrazy jsou až mistrovsky nasnímány, ale je to vždy zabito tunou pomalého patosu okolo a celkově je to pro oko diváka složitá podívaná. Pomalé a jímavé drama typické svojí japonskou bezvýrazností, kde se emocemi mimo divadelní prkna hodně šetří, ale to k tomu tak nějak patří. Velmi zajímavé, leč ne úplně pro mě. (02.06.2022)

7,5/10 – Asi o mně po tomto hodnocení řeknete, že nejsem dostatečně umělecká duše, nýbrž jen prašivý konzument bum-prásk obsahu, ale 3 hodiny popojíždění z místa na místo, koukání na nezajímavé ulice a jakéhosi depresivně motivačního tlachání o životě byly skutečně úmorné. Nejenže mě to v průběhu sledování přestalo bavit, ještě jsem se vydatně nudil a ke konci už i bez obalu zíval. Abych tomu nekřivdil, ze začátku byl příběh velice zajímavý. Trošku osobního života, asi nejvtipnější možná reakce na nevěru (muž vejde do domu, na minutku omrkne, jaké porno se mu to odehrává na gauči a pak se zase otočí a tiše za sebou zavře dveře) a pak velmi komorně ukázaná smrt. Tohle trvá cca 30 minut, následně se to začíná hroutit. Začíná totiž dlouhý proces truchlení, ke kterému určitě patří i málomluvnost a pomalejší plynutí času. Tyto atributy se nicméně velmi těžko převádějí na stříbrné plátno. Je daleko snazší je napsat, nežli je natočit. Tenhle úkol splnil japonský režisér Hamaguči na výbornou. Bodejť by ne, opřel své dílo o bravurní herce a herečky, jež předvedli bezchybné řemeslo. Nicméně chybí tomu nějaká jiskra. Život hlavní postavy, pana Kafuku, se totiž nikam viditelně neposouvá (ani k lepšímu, ani k horšímu) a jen stagnuje na tomtéž místě. Dílo je tak naprosto připraveno o prvek gradace. Víte co? Řeknu to ve zkratce: je to nuda a nic se tam děje! Drive My Kár si nejlépe užije ten, který má zrovna depku. Pro ostatní, pozitivněji naladěné, se bude jednat o 3 hodiny ničeho, okořeněné o výborné herectví a realistické zpracování. Poznámka pod čarou: „A ne, Japonci tentokrát nejsou divní, opravdu.“ (14.01.2023)

Na Hamagučim mám veľmi rád s akou ľahkosťou nás vie prizvať do života svojich postáv. Tie dozvuky scén...pomalosť a s tým súvisiace detaily, ktoré nám pomáhajú lepšie pochopiť nie len jeho hrdinov ale aj samých seba. Murakami je vďačný autor, ale nie každý ho vie uchopiť správne. O to viac poteší, že tie malé pokusy adaptovať jeho dielo sú poslednú dobu pozitívne. Muži bez žien sú osamelí. A či už sa o tom dočítame v poviedke Drive my car alebo Šeherezáda ( obidve sú tu prítomné) alebo sa na to pozrieme cez optiku obrazovej rutiny a tichosti je len na nás. Veľké veci sú nevypovedané. Vieme o nich len my. A ten zvyšok? To už je len snaha nájsť prienik do našich životov. Čechov to robil dobre. A Hamaguči ho nasleduje. Silné vo svojej jemnosti a komplexné vo svojej jednoduchosti. Všetci máme tajomstvá. Kto z nás im vie ale čeliť? Možno to nie je najlepší Hamaguči. Ale niečo z tohto vie zostať v mysli ešte dlho. Ako sebareflexia. Ako spomienka. Ako ukážka toho, že šoférovanie má pre osamelosť veľký význam. (23.02.2022)