Poločas štěstí

Filmy s žižkovskou tematikou jsou mému srdci blízké, takže Poločas štěstí hodnotím o jednu hvězdičku výše, než bych obvykle hodnotila. Josef Vinklář je coby žižkovský uhlíř nepřekonatelný a dá se snad říct i značně pábitelský, což do žižkovského koloritu perfektně zapadá. No a pak to obsazení dalších hlavních a vedlejších rolí... to je totiž taky parádní. A tak vlastně jedinou chybičkou tohoto filmu zůstává poněkud slabší dějová linka, což ale brzy přestane vadit, a já jsem si pak jen užívala Ondřejovy postřehy (dršťková polívka, slaný rohlík a pivo v pravý čas), dotazy (africký písek) a zážitky (bááár Akropolis s tajemnou ženou, která brzy odhodí stud i svršky). (14.07.2014)

Josef Vinklář si toho zemitého človíčka, bytostně spjatého se svou žižkovskou čtvrtí, co už jedenáct let nebyl na Václaváku, dal fakt parádně a Jiří Adamíra mu k tomu zdatně sekundoval. Sice tam bylo pár věcí, kterým bych tak úplně nevěřila, jako třeba, že by zapálený matematik dal přednost práci rozvážeče uhlí a ten travestita v tom nočním podniku byl taky jasný už od pohledu, ale čert to vem. Ondřej Bozděch je ve vší své prostotě, krásná postava, která dokáže chytit za srdce a to je to hlavní. (31.03.2015)

Jako polotovar dobré, bylo by ovšem třeba na tom zapracovat; jiní režiséři (třeba pět) po delší dobu (třeba 50 let). Pak by z toho mohl být dobrý film. Vývoj šel ale jinam, do populistických nížin, k Marečkům a Vesničkám, odkud se už (dosud) nevyhrabal. Pozn.: I když by se možná zdálo, není tenhle film založen na jednom herci, Josef Winklář (poprvé jsem ho viděl v televizi jako Směrďakova v Bratrech Karamazových, to jsme musel být ještě na obecné, Aljošu, Míťu, Ivana i starého Karamazova mi tehdy úplně zastínil) zde samozřejmě vyniká, zvláště svojí bodrostí a opileckým štěstím v první polovině svého života. (19.11.2017)

Líbila se mi ta poctivá česká nátura. Hrálo se na férovku, atmosféra hovořila o semknutosti rodiny a jakémsi stereotypu (hlavně ty ranní dialogy). J. Vinklář hrál výtečně, stejně tak J. Adamíra - vypadali jako rub a líc, přesto byli kamarádi na život a na smrt. Tu scénu travesti striptýzu s panem Čejkou bych nečekala, to ve své době mohl být i film s hvězdičkou:-) (22.03.2010)

Ztratilo se štěstí někde na rozcestí. Kam se ovšem ztratil Brynychův smysl pro genius loci? Žižkovská romance po pětadvaceti letech? Kdeže loňské sněhy jsou! Jen bezbřehá rozplizlost zasazená mezi mizející opar žižkovských činžáků a náhle zaplašeného mládí. Prapodivné bilancování, přemítání o věcech minulých i příštích, náhodou či omylem se zde ocitnuvší travesty club a milostné zmatky zoufale zoufalé Zory Jandové. Vinklář s Adamírou, blízcí přátelé a kolegové ze smíchovského Realistického divadla, měli naštěstí dostatek jiných příležitostí k lepším a především kvalitnějším setkáním před kamerou, přesto každá promarněná šance zůstává palčivým hříchem. (09.05.2014)