Pět z milionu

Nemá to hrany. Pět z milionu se odehrává v nepřirozeně idylickém světě plném přátelství a lásky, v němž největší dramatický konflikt představuje situace, kdy syn zapomene vzít otce na projížďku automobilem. Film je ovšem pozoruhodně konzistentně vystavěn na nízké hloubce ostrosti a velkých detailech tváří všech protagonistů, z nichž něktěří (v čele s Jaroslavem Marvanem) tak dostávájí prostor pro nádherou hru grimas. Kuriozitou je pak jednověté cameo ("Tě bůh, Káťo!") Františka Vláčila v roli trampa s kytarou. (20.04.2008)

Pět epizod ze života různých obyčejných Pražanů. Snímek svou "neorealistickou" atmosférou předznamenává novou vlnu, prosté příběhy jsou pojaty velmi lyricky, "filmově", v podstatě by se obešly bez dialogů, které jsou stejně jen sporé. Plejáda známých herců všech generací, někteří v docela netypických polohách (třeba Marvan). Půvabná Thielová a Chadimová. Zajímavé dobové záběry z centra, periferie i okolí Prahy. - Místy až moc rozvláčné, ale na lepších 70 % to je. (09.07.2019)

„Melouchy dneska dělaj i inteligenti!“ Silou ani kvalitou nedosahuje pozdějších Brynychových A pátý jezdec je strach či Transport z ráje, přesto jde o slušný počin, tím spíš, že celek zvedá Čuříkova kamera plná typických ostrých záběrů tváří postav. První povídka nabízí konfrontaci Marvanova nerudného mistra a Třískova „Těbůh!“ učedníka, ale hlavně špičkovou kameru a ostrý zvuk, které vytváří intenzivní podívanou (silné 4*). Druhá, poměrně hořká povídka zcela soustředěná na Kreuzmannova Hanouska nápadně připomínajícího…Kreuzmanna je oslavou charismatu hlavního herce, který táhne nijak závratný děj (slušné 4*). Třetí povídka je poměrně triviální, prakticky bez pointy, divák sotva udrží pozornost a pobaví snad jen Řehořův „sok“ (slabší 2*). Čtvrtá povídka je bilanční, nepříliš vzrušivá, i když pár věcí k zamyšlení přece jen má (lepší 3*). Pátá povídka mě bavila, první lásku se všemi těmi žhnoucími pohledy a telecími rozhovory vylíčila dost přesně (solidní 4*). Celkově dám slušné 4*. „Proč se koukáš do tý pavučiny?“ - „Protože chci.“ (26.07.2020)

Není mi zcela jasné, proč tento oddechový film poetiky všedního dne začal dramatem na střeše chrámu sv. Mikuláše, navíc s poněkud řemeslným Marvanovým projevem. Ovšem protagonisté všech ostatních povídek jsou zlatíčka, do jejichž životů člověk rád nahlédne prostřednictvím Čuříkovy skvělé kamery. Za zmínku stojí téměř pohádkový dědeček Kreuzmann, krásná Thielová, šumaři Mrázek a Fiala i romantický frajer Munzar. Navíc je tu v poslední povídce unikátní možnost vidět Františka Vláčila coby trampa s kytarou. (07.08.2019)

Tuto působivou pragensii tvoří pět drobných, do jednoho celku slitých, portrétně laděných skic. Každá z povídek, ubíhajících po dějově zvrstvené linii týdne (od pondělního rána, v němž se učeň Vašek odhodlává ke vzpouře proti pedantskému mistrovi, do nedělního večera, kdy vyvrcholí nesměle se probouzející láska mezi Kateřinou a Karlem), se zaměřuje na jednoho či dva obyvatele Prahy, prostřednictvím drobné, zdánlivě všednodenní epizodky vykresluje jeho charakter a naznačuje tak rozmanitou charakterovou škálu celé metropole; ostatně za dalšími, epizodními postavami obklopujícími ty hlavní hrdiny se zdá rozvíjet podobně zajímavý příběh (jak například ubíhá fiakristovi ten památný den svatého Bonifáce, a co ti komparsisté…?). Tendence ku zobrazování kladných postav je více než patrná a příležitostná společenská kritika ji jen umocňuje, takže celkový pohled je značně idealistický; to lze pochopitelně vytknout. Nicméně přesto musím ocenit zdařilou povahovou i jazykovou kresbu postav, různorodé emocionální rozpětí jednotlivých povídek, nádherné spojení obrazu a hudby a pochopitelně skvostné herecké výkony, za všechny pět: František Kreuzmann (který si dokázal ve všech prostředích, v nichž se objevil, uchovat neuvěřitelně čistou stylizaci a sebemenším gestem dojmout), Jaroslav Marvan (dokonale ztělesňující zatrpklost stáří a opovržení mládím), Jan Tříska (prezentující až neskutečně široký rejstřík různých emocí urodivších se v jedné mladé duši), Fanda Mrázek (ve sveřepě bodrém projevu odkrývající jen v skromných (a o to působivějších) náznacích temné šrámy paměti) a František Vláčil (rozvinuvší v několika málo gestech a jediné větě vznešenou romantiku, sebeironii, ale i smutné outsiderovství jednoho trampského osudu). (07.11.2009)