Dialóg 20-40-60

Věčný návrat stejného produkuje různost v lůně jednoty, díky níž se každý okamžik rozbíhá ve třech směrech, jen aby konvergoval ve vědomí diváka do jediného – pochopení, procítění? – bodu? – v němž neexistují tři různé varianty jedné předlohy, ale jediná matérie ve třech různých ztělesněních, které v divákovi musí koexistovat zároveň. Nejde o to sledovat možnosti ztvárnění jednoho textu v různých časech lidského života, ale o to, uchopit nemožnost přiblížit se v reálném světě tomu, abychom v životě viděli přítomnost složenou ze všech svých možností najednou. Slova, jež dostávají svojí pravdu až v ústech někoho jiného; opakování se v jiném kontextu, které zpětně vrhá světlo na něco, co přijde; realita rozpadající se v obraze a obnovující se v čase. Nejsilnější závěrečný dílec klenby (film funguje pouze jako celek) – 60 – pak v pohybu tragikomické metafikční reflexe, tak blízké 60. letům, ukazuje, že takové uchopení je dosud možné jen ve světě iluzivního umění, které je o to mocnější, o co se v realitě stává impotentnější. Jinak ale souhlasím s garmonem, že textová předloha filmu by si zasloužila více propracovat. (20.08.2019)

Ačkoliv velmi rád nacházím filmy, které se zcela odlišují od tradiční produkce a některé z nich mě dokážou skutečně hodně nadchnout, se samoúčelnými experimenty mám většinou problém. Nápad vystavit film ze tří povídek, z nichž každá má jiný děj, prostředí i postavy, ale úplně stejné dialogy, je bez diskuze velice originální, rozporuplnější zůstává samotné provedení. Během úvodní povídky jsem měl pocit, že umění je zde spíše prokoukat se filmem ze strany diváka, Skolimowského styl mi těžce nesedl. Kdyby se celý film nesl ve stylu první povídky, asi by skončil z mé strany někde na hranici odpadu a kdybych nebyl zvědavý, jak si tvůrci naloží s experimentem použít stejný dialog v dalších povídkách, asi bych to možná ani úspěšně nedosledoval. Solanova povídka už ale byla naštěstí pro mě dobře koukatelná, rovněž herecky i umělecky zajímavá, ač k úplnému nadšení mi stále cosi chybělo. A pak přišla na řadu závěrečná povídka od Zbyňka Brynycha, která pro změnu i sama o sobě zaváněla úžasnými (nejen) scenáristickými nápady a nadchla mě konečně tak, jak jsem si to přál od celého filmu. Vizuální hrátky s černobílou kamerou zde vytvořily podívanou ve stylu avantgardního videoklipu, v němž v detailně vystylizovaných obrazech krásně vyniká fascinující minimalismus Jozefa Kronera a v protikladu k němu zas půvab nestárnoucí Ljuby Hermanové. Využití oněch místy podivných útržkovitých dialogů ze života tentokrát v rámci jevištní hry nabralo do třetice ve filmu originální rozměr navíc.                                                               Film s číslicemi 20-40-60 v názvu by u mě za jednotlivé povídky získal hodnocení s číslicemi 1-3-5. Jako celek vnímám rozhodně zajímavý počin československé nové vlny, jež se v tomto filmu navíc hodně ponáší na tu původní francouzskou: mj. obsazením jednoho z klíčových herců tohoto filmového hnutí (Jean-Pierra Léauda, byť zde mě svým výkonem nijak neoslovil) a také průvodním hudebním motivem, který se lehce ponáší na část slavné melodie z filmu Muž a žena, na nějž i zdejší tvůrci navazují ústředním tématem. Váhám mezi 3* a 4*, jen ty děsivé dojmy z úvodní povídky mi brání jít výš. Také cítím, že podruhé se už na tento film asi nepodívám. Myslím, že ono přirovnání k výstavbě moderního umění je ze strany troufalky výstižné. 65% (23.04.2021)

Experiment, ktorý je až príliš experimentálny. Čakal som oveľa viac prepracovaný dialóg v kombinácii s obrazom. Tak, ako to bolo, dialóg sedel len v jednej z dvoch epizód, o tretej ani nehovoriac, to už vôbec nedávalo zmysel. Na to, že som dnes videl skvelo zreštaurovaný film vo výbornej kvalite, som očakával úplne iný zážitok, a malo ma varovať aj tunajšie priemerné hodnotenie. Myslím, že je tentokrát primerané. –––– Vraciam sa preto, aby som mohla znova odísť. (22.05.2021)

"Novovlnné" experimenty boli v slovenskom filme od polovice 60-tych rokov bežné, niekedy však kontraproduktívne. Osobne znesiem len určitú dávku experimentov, tu sa rovnaký dialóg použil v troch poviedkach, čo je síce zaujímavá myšlienka, ale po obsahovej stránke film trpel. Paradoxne posledná, možno najslabšia poviedka bola aspoň vizuálne prepracovaná a dodala požadovaný umelecký rozmer. Potešila ma orchestrálna hudba Braňa Hronca a jeho orchestra. (12.07.2018)

Popravdě, nebýt té poslední povídky, která mi jako jediná přišla skvělá a povedená jak nápadem, tak jejím vedením, tak mám problém tomu dát vyšší hodnocení. Ten samotný nápad je naprosto skvělý, moc se mí líbí, přijde mi i originální a nemohl jsem se dočkat, jak to celé nakonec bude vypadat. Jenže pak přišla deziluze a první povídka mi přišla zajímavá jen účastí Jean-Pierra Léauda (který se tu znenadání objevil v československém filmu, ale nepřekvapilo mě to tolik, jako když se tehdy objevil u Tsaie v Kolik je tam hodin?... Tsai totiž do té doby v životě nepracoval s nikým jiným, než s tchajwanskými herci a v tomhle filmu se pak zničehonic objeví právě Léaud...), ta druhá zase nebyla špatně vedená, ale tak jako tak mi obě části přišly strašně mdlé. Ačkoli je chápu a v každé vidím tu jinakost, ale prostě mě bůhvíjak neoslovily. Jak už jsem psal, nebýt té poslední, tak si vůbec nejsem jistý, kolik tomu nakonec dám, protože ten nápad se mi líbí fakt hodně a zajímavý experiment je to určitě - jen mi ve výsledku nepřijde moc povedený. Slabé 3* (01.07.2021)