Dialóg 20-40-60

Na začiatku (prvá poviedka) je mladícka snaha vymaniť sa zo stereotypu, symbolizovaná alternatívne rozbordeláreným bytom. Ani Ježiš v ňom ešte nedospel - má podobu plastikovej tučnej nahej bábiky pribitej na provizórny kríž. V strednom veku (druhá poviedka) striedajú rebéliu Revúce trúbky ničoty. Zvestujú prehupnutie do opakovanej maškarády. Jarmočná kolovrátkovosť sa síce nevytratila, len jej aktéri čoraz viac postrádajú rozjasané detské očarenie lampiónovými sprievodmi. Intenzívne cítiť uvedomenie si večného kolobehu márnosti, trapnosti a áno chľastu. História sa opakuje. To, čo v mladosti bolo drámou nových postupov sa neskôr stáva márnou túžbou po ich zachovaní. Väčšinou končiacou vyluxovaním obgrcaného koberca. A staroba? (tretia poviedka). Pošepky priznaný festival nesplnených nádejí, nevyplnených očakávaní, na konci ktorých nestojí balansujúci protiklad v podobe chápavej tváre generačne príbuznej starenky, lež pripravená oprátka. Celok ako hudba, kúzlo aj divadlo života v kostýmovo krásne rozvoľnenej atmosfére rokov šesťdesiatych. Trápnu nemohúcnosť vykĺznuť z opakovania slovných schém v priebehu rokov vyvažuje originálne výtvarné stvárnenie a tiež bigbítovo/nadžezlé skladby Orchestra Braňa Hronca. (31.03.2009)

Experiment, ktorý je až príliš experimentálny. Čakal som oveľa viac prepracovaný dialóg v kombinácii s obrazom. Tak, ako to bolo, dialóg sedel len v jednej z dvoch epizód, o tretej ani nehovoriac, to už vôbec nedávalo zmysel. Na to, že som dnes videl skvelo zreštaurovaný film vo výbornej kvalite, som očakával úplne iný zážitok, a malo ma varovať aj tunajšie priemerné hodnotenie. Myslím, že je tentokrát primerané. –––– Vraciam sa preto, aby som mohla znova odísť. (22.05.2021)

Na jednej strane sa filmu nedá uprieť snaha o experimentovanie s jedným dialógom. Ďalej je to prvý slovenský náznak niečoho čo sa dá nazvať medzinárodným filmovým projektom - ako je napríklad v súčastnosti o niečo lepšia séria ďalších desať minúť, alebo Jarmuschove káva a cigarety. Ja viem, že porovnávať tieto filmy s týmto je trocha od veci, ale naozaj sa istá podobnosť aspoň čo sa týka prístupu k téme nedá odoprieť. Aj keď je tématicky tento film menej poetický. Veľmi mu ubližuje ohraničenosť jedným dialógom, ktorý až v poslednej poviedky s Krónerom je značne obzvláštnený. Ale tým, že nič nerieši a že jeho hlavnou témou je nedorozumenie čo nám je vysvetlené už prvou poviedkou, je film neprekvapivý a dramaticky nedotiahnutý. Film sa tak stáva nudným, vláčnym a aj napriek krátkej stopáži aj neznesiteľný. S týmto filmom ma Solan moc nenadchol. Aj keď sa musím priznať, že Jean - Pierre Léaud ma ako jeden z členov hereckého asnáblu skutočne potešil. (26.05.2012)

Ačkoliv velmi rád nacházím filmy, které se zcela odlišují od tradiční produkce a některé z nich mě dokážou skutečně hodně nadchnout, se samoúčelnými experimenty mám většinou problém. Nápad vystavit film ze tří povídek, z nichž každá má jiný děj, prostředí i postavy, ale úplně stejné dialogy, je bez diskuze velice originální, rozporuplnější zůstává samotné provedení. Během úvodní povídky jsem měl pocit, že umění je zde spíše prokoukat se filmem ze strany diváka, Skolimowského styl mi těžce nesedl. Kdyby se celý film nesl ve stylu první povídky, asi by skončil z mé strany někde na hranici odpadu a kdybych nebyl zvědavý, jak si tvůrci naloží s experimentem použít stejný dialog v dalších povídkách, asi bych to možná ani úspěšně nedosledoval. Solanova povídka už ale byla naštěstí pro mě dobře koukatelná, rovněž herecky i umělecky zajímavá, ač k úplnému nadšení mi stále cosi chybělo. A pak přišla na řadu závěrečná povídka od Zbyňka Brynycha, která pro změnu i sama o sobě zaváněla úžasnými (nejen) scenáristickými nápady a nadchla mě konečně tak, jak jsem si to přál od celého filmu. Vizuální hrátky s černobílou kamerou zde vytvořily podívanou ve stylu avantgardního videoklipu, v němž v detailně vystylizovaných obrazech krásně vyniká fascinující minimalismus Jozefa Kronera a v protikladu k němu zas půvab nestárnoucí Ljuby Hermanové. Využití oněch místy podivných útržkovitých dialogů ze života tentokrát v rámci jevištní hry nabralo do třetice ve filmu originální rozměr navíc.                                                               Film s číslicemi 20-40-60 v názvu by u mě za jednotlivé povídky získal hodnocení s číslicemi 1-3-5. Jako celek vnímám rozhodně zajímavý počin československé nové vlny, jež se v tomto filmu navíc hodně ponáší na tu původní francouzskou: mj. obsazením jednoho z klíčových herců tohoto filmového hnutí (Jean-Pierra Léauda, byť zde mě svým výkonem nijak neoslovil) a také průvodním hudebním motivem, který se lehce ponáší na část slavné melodie z filmu Muž a žena, na nějž i zdejší tvůrci navazují ústředním tématem. Váhám mezi 3* a 4*, jen ty děsivé dojmy z úvodní povídky mi brání jít výš. Také cítím, že podruhé se už na tento film asi nepodívám. Myslím, že ono přirovnání k výstavbě moderního umění je ze strany troufalky výstižné. 65% (23.04.2021)

Šedesátá léta nabízala řadu zajímavých experimentů, které měvesměs baví. Nápad předvést tři různé filmové povídky se stejným dialogem s odstupem dvaceti let mě nadchnul. Možná by to kouzlo bylo znásobeno, kdyby divák o této skutečnosti nevěděl. Lečo tento moment překvapení jsme byli ochuzeni. Přistihla jsem se, jak už u prvního příběhu v hlavě šrotuje, jak asi bude vypadala druhý příběh ... U toho druhého už jsem se mírně nudila, protože díky nastavenému dialogu jsem věděla, co přijde a provedení bohužel příliš nepřekvapovalo. Líbila se mi třetí povídka, kde se podařilo se znastavené šablony krásně vylhat a bavily mě krásné grimasy Jozefa Krónera. Dialog byl dostatečně avantgardní, zajímavé bylo i výtvarné zpracování (byť jsem se z titulků nedověděla, kdo to měl vlastně na svědomí ...), ale nemohla jsem se ubránit dojmů, že vnější efekty přebyly děj. Kamera byla u prvního příběhu až příliš divoká, sice to mělo svůj výzhnam, ale mému oku to příliš nelahodilo. Počin zajímavý, ale připadala jsem si jako na výstavě moderního umění - sice se podívám, ale denně bych na to koukat nemohla. (18.06.2018)