Betlehemské svetlo

ano, Betlémské světlo není zrovna tím na co jsme od Svěráků zvyklí a na jejich poměry je minimálně zvláštní. Já se nicméně u tohoto vhledu do hlavy Zdeňka Svěráka, kde se ukazuje jednak tvůrčí blok a jednak pocity někoho kdo se smiřuje s nevyhnutelným, bojuje s pocitem že do současného světa nepatří a vzpomíná na svoje mládí bavil navzdory poměrně zdrcujícím kritikám. Asi už taky stárnu, ale Svěráka mám rád (na což věk nemá vliv)  a docela jeho pocity chápu. Každá z " povídek" je trochu jiná a ne každá je vyloženě dobrá,ale to se holt autorům stává a to že ne vždy jsou schopni dostát očekáváním není nic proti ničemu. Místy je to milé, místy vtipné, místy rozumné, místy infantilní a místy lehce uslintané, a je těžké určité do jaké míry je to Svěrák sám a nebo jde o jakousi parodii stárnoucího autora. Snad jen tu svojí představu vysloužilého proutníka, která Svěráka provází poslední dobou dost často by klidně mohl opustit (a to říkám navzdory skoro full frontalu Terezy Ramby)...70% (11.09.2022)

Něco podobného, ale mnohem šikovněji a zábavněji napsal a zrežíroval Woody Allen už před čtvrtstoletím s názvem Pozor na Harryho! Když si vzpomenu na historky, kolikrát syn vracel otci Lahve, divím se, že se tentokrát spokojil s tak slabým materiálem. Mrzení je o to větší, že má jít zřejmě o Svěrákův umělecký "kšaft". (14.09.2022)

Strašně zvláštní a nebál bych se říct, že až divné. Zdeněk Svěrák má evidentně stále nápadů plný hrnec, ale celý ten námět je zabalený do takového zvláštního snového světa, že vlastně nevím, co je realita a co fikce. Což je patrně i záměr. Mně se ten záměr ale moc nelíbil. Líbily se mi tu momenty, ale ty bohužel nedělají celý film. Mám pocit, že Honza Svěrák svému tatínkovi v dnešní fázi natočí cokoliv, jenom, aby s ním mohl dělat. Jenže ono zřejmě není všechno úplně k zfilmování. Fantaskní komedie, která je málo fantastická. (23.12.2023)

Nejhorší film Jana Svěráka svou bezradností trumfuje i Po strništi bos, navrch však přidává nevyvážené, většinu času se míjející pokusy o humor i přesah. Zdeněk Svěrák v úloze stárnoucího spisovatele tápe v moderním světě i vlastním manželství, ale pro diváka z toho plyne těžko uvěřitelné minimum zábavy i životních mouder. Více zde. (13.03.2022)

Za mě bylo Po strništi bos zoufalejší, nikam to nesměřovalo, divák se nedojal, nezasmál, nezasnil. Prequel jednoho z nejlepších porevolučních filmů dopadl poměrně špatně. Nadýchané vzduchoprázdno. Od Betlémského světla jsem nic nečekal a asi to rozhodlo. Spisovatel Šejnoha se ještě na pohřební rubáš necítí, ale začíná mít s přibývajícími roky potíže s dopsáním svých povídek. Naštěstí pro něj se rád oddává výletům do své fantazie, zároveň mu jednotlivé postavy nedají pokoj a nutí jej, aby dopsal jejich příběh. Nakonec jsou povídky tři, končí ovšem zcela nahodile. Bez nějakých větších dějových souvislostí se prolínají s jeho reálným životem a vztahem s manželkou, která mu vyčítá, že společný čas už spolu prakticky netráví. Říkal jsem si, že když se v tomhle slepenci budou překřikovat dílky autorovy fantazie, bude v tom jistá magická nadsázka, a hlavně ony příběhy budou fungovat a budou dotažené a vypointované, sedne si to. Jenže ony nejsou, nejvíc prostoru dostává prazvláštní vztah nedobytné lékárnice a fotografa ženských aktů, z kterého vypadne – vlastně jen nahé tělo Terezy Ramba. Ostatní postavy spisovatel zanedbává, raději utíká do povídky, ve které svléká mladou holku. Starší ze Svěráků se holt v posledních letech „rád“ pohybuje v úloze důchodce s uslintaným vábením k mladším ženám. Mlasky, mlask. Tradičně potěší kamera Vladimíra Smutného a hudba Ondřeje Soukupa. Nespokojený jsem nicméně nebyl. U „strniště“ byl. (25.09.2022)