Osud človeka

Krásný – a zavazující – film, dokonale překládající lidský život v sled, neopakovatelně nahlédnutých situací, v něž se soustředí veškerá zkušenost jednotlivce. Jeho klíčové poselství ovšem nenacházím v závěrečném gnómickém apelu, ale ve svědectví, že válka je konečným přerušením vztahů. Z této banální formulky vyplývá, že mír je – naopak (a primárně) – jednotou, a druhotně – že to, v čem nyní žijeme, není ani jedním z těchto pólů, ale jen si z obou bere to pohodlnější, a tedy hlouběji stahuje – do žaláře, v nějž se dnes život, za který vojín Sokolov bojoval a jímž bojoval, proměnil. Tedy nadcházející válka možná nabude té ohavně nezodpovědné tvářnosti nevědomě se obráceného spícího těla. A možná už probíhá. (17.03.2017)

Moje první filmové setkání s panem Bondarčukem dopadlo dobře. Osud člověka mě zaujmul svoji syrovostí, uvěřitelností (i když uznávám, že to občas trochu skřípalo), zajímavým příběhem a výborně zahraným hlavním hrdinou. Dokonce se zde našlo místo i pro trochu sentimentu. Ještě s ohledem na rok výroby a technickou kvalitu snímku to budou poctivé 4*. (27.02.2011)

Superlativy ověnčené přetlumočení klasické Šolochovovy prózy plně zapadá do blížících se vrcholů protiřečivého chruščovovského tání (otěpeli). Hluboký humanismus, kořenící v tradicích klasické ruské literatury předminulého století, jakoby byl Bondarčukovou přípravou na VÁLKU A MÍR. Soužití dvou válkou zničených lidí v nepředstavitelně zpustošené zemi, jejich splývavě vzlínavé poznenáhlé sbližování, návrat do běžných, a přece tak vzácných lidských vztahů, do lidství a normálně tlukoucího srdce vůbec, proces, který díky kameře i režii sledujeme doslova krok za krokem, řeknou o válce víc než veletucty sebelépe zvládnutých válečných scén. Vysvětlit, jak je možné, že tak kvalitní filmy mohly vznikat v režimu, který k humanismu a úctě k člověku měl tak daleko, není snadné. Věta, že režim nikdy nedokázal zcela zapřít svá humanistická hodnotová východiska pocházející ještě ze sklonku carské éry, určitě nepřesvědčí. Lepší interpretační alternativu ale nemám. A tak se znovu a znovu dívám na dílo, kterého se nelze nasytit. Dívám a cítím, jak mravně, lidsky, pookřívám. (01.03.2008)

Není nad to, když si válečný film o svých hrdinech natočí sám stát, kterého se to týká. Žádná země ve válce nevytrpěla tolik, jako Sovětský svaz. Jakási pocta ruskému vojáku a člověku je tak na místě. Leč bohužel 90% sovětské filmové produkce, je zatížena politickou propagandou. Před tím není úniku. I zde se tomu sic v omezené míře nevyhneme. Přeci růžová pohádka šťastné soudružské společnosti měla být štěstím všech národů Evropy a světa. Tak říkala internacionála, tak říkala strana. Kultura filmová nebyla na této mašinérii nezávislá. V tomto kontextu natočil S. Bondarčuk ještě solidní nezaujaté dílo. Ruský pohled na válku a na svět je vždy svérázný. Velmi vtipná byla scéna, kdy se otec rodiny v silně podnapilém stavu vrací z pitky, sotva se drží na nohou a volá „Ženo, jsem doma.“ Žena s dítětem v náručí a s úsměvem na tváři říká „Podívej, taťka je doma.“ To je opravdu jiná kultura. :-) Další výstižná scéna, která asi dobře vystihuje ruskou mentalitu, je scéna s chlastáním na koberečku v koncentráku. Není nad to se vyhnout popravě přes flašku a obdivné pohledy esesáků nad exováním panáků ruským bohatýrem. Výslužka jako odměna samozřejmě nesmí chybět. Trochu účelově zkreslený scénář. Nepravděpodobná situace, která je však svým odlehčením vtipná. Samotné zakončení filmu dojme téměř každého. Jakoby návrat k lidským hodnotám představoval naději nových začátků. Úmysl autorů hrát na emoce je zde jasně cítit. Bondarčuk natočil film, který oslavuje jednoho obyčejného ruského člověka, jeho radosti i strasti v dobách pěkných i zlých. Je to oslava a pocta padlým ve válce, civilistům i vojákům. Děj je tomuto faktu zcela podřízen. Forma a záměr tak vítězí nad obsahem. Režisér k tomu přistoupil zcela bez okolků. Dočkali jsme se tak pohledu na válku sice zkresleného, ale i tak o mnohém vypovídajícího. 72% (03.10.2011)

Skvělý Bondarčuk, mimořádně silný film, bylo by již načase občas nějaké tyto filmy zopakovat.Tu scénu, o niíž píše Lima chléb - vodka asi málokdo zapomene. (Za svoju pogibeľ vyplju....Posle pjervogo stakana nezakusyvaju...Posle vtorogo stakana neprivyk zakusyvať...) A ten stakan byl pořádný skoro půllitrový. Vrcholem gradace toho válkou zpackaného života jedinců přece jen není naprostá beznaděj a to je ta jímavá scéna v náklaďáku v závěru filmu, jak píše ve svém komentáři landau. Kromě několika domácích ocenění získal v r. 1959 hlavní cenu MFF v Lokarnu a hlavní cenu film. festivalu pracujících v ČSR - Křišťálovou vázu. (09.08.2003)