Kristus se zastavil v Eboli

Kristus se zastavil v Eboli, do Craca už nedošel (dnes by to měl jen 2 hodiny autem, přímo na východ). Craco, od roku 1963 město duchů, zalidnil Francesco Rosi pro svou stejnojmennou adaptaci románu Carla Leviho (hlavní roli - ve filmu též Carla Leviho hraje kongeniálně Gian Maria Volonté) sedláky a řemeslníky, dětmi a ženskými, sporadicky fašisty a mastičkáři. A tak cestu z Eboli do Craca musí vykonat sám hrdina filmu/ autor románu. Přesazen z běžné reality (o které víme velice málo) přímo do snu (o kterém to celé je). Svou upřímnou, nezáludnou, otevřenou a nápomocnou povahou si získá nedůvěřivé a pověrčivé vesničany (byť Caro bylo kdysi velké město). Sám přitom mnohé poznává, mnohé si uvědomuje, a jeho již dříve vyhraněný charakter se ještě zpevňuje. Levi/Rosi vytvořili svůj bildungsroman/bildungsfilm s italským půvabem a nefalšovanou grácií. Pozn.: V Cracu se natáčely i jiné filmy. Dočetl jsem se, že i jeden díl Jamese Bonda. (11.11.2015)

Film, na nějž jsem čekal asi deset let. Mírné zklamání z málo vrstvité zápletky je téměř plně vyváženo Eduardem Cupákem, jehož medový projev rozzvučí i staré silné zdi rozpadající se vesnice. Obsazení dabingu je ostatně skvostné, i takové eso jako Rudolf Hrušinský tu má jen epizodní roli. Děj je zbytečně prostý a je škoda, že se vesničanům nedostaneme víc pod kůži. Souboj se starostou mohl být tvrdší, od postavy Leviho jsem čekal méně konformity a tím více problémů. Podobně situované jsou snímky Chléb, láska... a vzdáleně (souboj komunistů) i série o Donu Camillovi. Hudební doprovod a atmosféra filmu jsou od prvních vteřin jedinečné, tohle fakt asi uměli jen Italové. Začátek filmu jasně převažuje nad závěrem. (02.09.2018)

Snímek vyniká natolik silnou, často až magickou atmosférou, až jsem párkrát nabyl dojem sledování filmu, v němž se pomalu vyprávěný a rozehraný obsah putování a procitání v neznámém prostředí mohl klidně stávat pro diváka až nepodstatným a stačilo nechat se vést oným kouzlem okamžiku a vnímáním tajuplné osudovosti, podtržené ústředním hudebním motivem. Tenhle pocit se mi ukázal zčásti jako pozitivní, protože atmosféra, jakou Francesco Rosi na vrcholu tvůrčích sil dokázal vytvořit, mě opět často uhranovala. Na druhou stranu od Rosiho mě mnohem víc nadchly předchozí Ctihodné mrtvoly (1976) a následující Tři bratři (1981). První je napínavý krimi thriller, druhé emotivní rodinné drama a oba filmy s hodně podobným stylem i atmosférou trvají cca 2 hodiny. Před chvilkou dosledovaný Rosiho film Kristus se zastavil v Eboli nejenže nabízel pro mě vcelku méně podnětný a atraktivní obsah, ale hlavně v plné režisérské verzi trval přes 3 a půl hodiny! A žel, ač Rosi onu atmosféru na hraně meditativního rozjímání vážně umí, samotná atmosféra spolu s kamerou a dobovým prostředím mě časem během tak vražedné stopáže (zvláště v poslední třetině) přestávala uspokojovat. Ne, žeby nedošlo i během minimálního děje kolem pobytu v italské vesnici, včetně malířových návštěv úřadů, k jistému konfliktu, ale pokud se tak stalo, buď mi zpracované téma připadalo příliš intelektuální nebo v opačném případě (např. k závěru více probíraný fašismus v Itálii) podané s podobně akademicky chladním odstupem na to, abych z filmu pocítil osobní zásah. [65%] (09.02.2024)

Italské drama podle knižní předlohy situované do roku 1936 do chudé vesnice v jižní Itálii, kam je z politických důvodů poslán turínský lékař Carlo Levi. Snímek se nenatáčel v městě Eboli, jak by se mohlo zdát, nýbrž ve starobylé osadě Craco, ležící v nehostinné a opuštěné oblasti mezi Potenzou a Materou. Do hlavní role lékaře, jenž nepodporoval Duceho režim, byl obsazen vynikající italský herec G. M. Volonté, jehož výkon byl jako vždy ozdobou snímku. Volontého postava, zpočátku přijímána v městečku místními obyvateli s rozpaky, aby si postupně získala širokou u oblibu tamějších zemědělců, se poněkud vyjímala jeho tradičnímu hereckému repetoráru, neboť se vyznačovala velmi klidnou povahou, prokazující úctu k prostým občanům a mající v hlavě spoustu moudrých myšlenek. Snímek se především zabývá životem na chudém venkově v Lukánii, společenskou situací v předvečer africké expanze a národní celistvostí, jenž byla pevná pouze na oko. Vždyť jediný fašista ve snímku byl místní starosta, obyčejní rolníci v úspěch Musolliniho politiky nevěřili a jak bylo ve snímku několikrát zdůrazněno, za své hlavní město pokládali Neapol, potažmo New York (cíl italských emigrantů), a nikoli Řím, odkud k nim údajně nikdy nic dobrého nepřišlo a jenž byl nekonečně vzdálen. Velmi působivé a umělecky náročné drama Francesca Rosiho (narozeného v Neapoli) je natočeno v pomalém tempu, avšak atmosféra nesourodé předválečné Itálie, tedy konkrétně k válce apatické její jižní části, je zachycena velmi dobře a nic na tom nezměnil ani Duceho vítězoslavný projev k příležitosti dobytí Addis Abeby. (19.04.2016)

Velmi pozvolně vyprávěný příběh o životě v chudé vesničce v předválečné Itálii. S blížící se válkou je krásně vykresleno formování charakterů místních obyvatel a také spisovatele Carla Leviho, který je sem z politických důvodů vyhoštěn - skvělým způsobem ho ztvárnil Gian Maria Volonté! Filmu ovšem velmi ubližuje neskutečně pomalé tempo, které sráží celkově pozitivní dojem z tohoto snímku. [Dubnová Challenge Tour 2015 - 30 dní, 30 filmů, 30 zemí] (16.04.2015)