Réžia:
Carl Theodor DreyerScenár:
Carl Theodor DreyerKamera:
Rudolph MatéHrajú:
Maria Falconetti, Eugene Silvain, André Berley, Maurice Schutz, Antonin Artaud, Michel Simon, Jean d'Yd, Alexandre Mihalesco, Léon Larive, Jean Aymé (viac)Obsahy(1)
Slavné zpracování příběhu o Johance z Arku není typický historický velkofilm. S výjimkou kostýmů se oprošťuje od dobových reálií, zato vyzdvihuje střet fanatismu a klerikalismu soudců se vznešenou prostotou nevinné dívky. Působivost procesu stupňuje užití detailů a i v následných scénách si kamera často všímá jen fragmentů lidské tváře. Němý film inspiroval nejednoho skladatele k hudebnímu „ozvučení“. Vilnius – evropské hlavní město kultury 2009 a filmové fórum Scanorama daly podnět ke vzniku osobité hudby litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse, kterou pro Febiofest nastudoval Orchestr BERG. (Febiofest)
(viac)Recenzie (129)
(Verze: 97 minut) Zpočátku mě poněkud iritoval fanatický, mimoňský výraz hlavní hrdinky (stejný přívlastek by se dal použít i pro její odpovědi) a stejně tak tomu bylo i v případě téměř trvalého „zánětu spojivek“. Ale s postupující stopáží jsem své stanovisko musel přehodnotit, protože odehrát tímhle stylem celý film ani tak nehraničí s hereckým, jako spíš nadlidským výkonem, a po projekci musím přiznat, že tenhle způsob ztvárnění postavy měl rozhodně cosi do sebe. Film ovšem nebyl zajímavý jen hlavní protagonistkou, výborný casting se podařil i v případě lstivých a zrádných „pánbíčkářů“ (v čele s „tomuto-knězi-důvěřuj“ křivákem) a primitivních strážných. Emočně silný začal snímek být s příchodem do mučírny a od té chvíle mě film začal dost bavit. Což ještě vygradovalo v nečekaně akčním a hodně působivém závěru, který byl na celém filmu to nejlepší a celkový dojem z něho značně povýšil, v mých očích až na slušné 4*. ()
Nemám rád pořekadlo "méně je někdy více". Podle mě dost často zakrývá neschopnost umělců ponořit se hlouběji; zkrátka více je více a méně je méně! Tak takhle já mám v tom světě jasno, když se náhle objeví Carl Dreyer a ukáže mi film, ve kterém není nic jiného než dvě místnosti, jeden kůl a spousta tváří. A najednou je mi jasné, že to, jak mě svým filmem totálně dostal, by se mu určitě nepovedlo, kdyby to byl výpravný velkofilm se spoustou hereckých hvězd a akčních scén... A ano, krucinál, méně je někdy více! ()
Pôvodná verzia filmu bola v 80tych rokoch nájdená v istom nórskom blázninci, no a presne ako v blázninci som sa cítil aj ja počas procesu s Johankou, ktorý zaberá prvú polovicu snímky. Odhliadnuc od fanatickej cirkvi dnešný divák bude krútiť hlavou aj nad psychikou Johanky, ktorá ako jedna z najväčších hrdiniek histórie to ako človek, ktorý si myslel, že je zoslaný bohom, nemal asi v hlave úplne v poriadku. Ale poďme k filmu. Ten sa asi preslávil najviac detailnými zábermi tvárí, snímanými zospodu, zhora a častokrát pootočenou kamerou. Johanka sa musí pozerať na inkvizítorov zdola, tí sa na ňu pozerajú zhora, ale neznamená táto filmová reč aj pohľady diabla a boha, rezervujúcich si miesto vo svojich kráľovstvách pre účastníkov tejto frašky? Poznámky z DVD bonusov: Dreyer vybudoval podľa starých malieb pre film malé mestečko, avšak odmietal ho vo filme ukázať celé. Johanka mala vo zvyku k svojmu podpisu pridávať kríž, načo Dreyer v jednom zábere zámerne upozorňuje, čo nebolo ale prejavom jej viery, bol to tajný kód pre jej armádu, aby obsah listu nebrala vážne. Utrpenie je film, ktorý asi treba vidieť na plné pochopenie viac krát, pretože ja vidím vrcholy nemej éry zatiaľ niekde inde. ()
Dreyerovo Utrpení je expresionistickým filmem v tom nejširším slova smyslu. Krom toho, že používá expresionistických dekorací, působí zejména expresí těla a tváře. Vezmeme-li v úvahu, že kamera prakticky nesjede z obličeje Falconettové, jedná se o jeden z nejúžasnějších hereckých koncertů všech dob. Na svou dobu nezvykle věrohodné herectví je podpořeno průkopnickými výrazovými prostředky média. Jen se zkuste zamyslet, kolik inovací ve filmu objevíte. Podhledy, jízdy a časté švenky, užívání point of view herců, houpavá kamera, paralelní i asociativní montáž (obzvláště strhující jsou ptáci na šedivém nebi při Janině popravě), detaily a krátké prostřihy... Utrpení není jednoduchý snímek pro dnešní konzumaci, ale měl by ho vidět, každý, kdo to s filmem myslí vážně. Konečně za jedinou slabinu považuji to, že jsem se díval na neozvučenou verzi. Ale pustil jsem si k tomu z jiného přehrávače soundtrack Cinematic Orchestra k filmu Ma Fleur a perfektně to sedělo. ()
setsakra ponurý procedurální drama, u kterýho jsem jako militantní ateista trpěl víc jak Johanka.... každopádně forma jako taková [expresionistický využití detailů, atypický metody rámování, jízdy kamery, etc.] je famózní, ngl. PS: jo, viděl jsem tu verzi z blázince, a k tomu všemu na velkým plátně. ()
Galéria (93)
Fotka © Gaumont
Zaujímavosti (19)
- Jedná se o druhou a poslední filmovou roli Marie Falconetti (Johanka), která nikdy nepochopila, proč se snímek stal takovým fenoménem. (Terva)
- Žádný z herců nemá make-up, což byla v němé éře neslýchaná záležitost. Carl Theodor Dreyer se domníval, že to poskytne tvářím větší sílu. (Mertax)
- Režisér Carl Theodor Dreyer prý nechal herečku Marii Falconetti (Johanka) klekat na ostrý kámen a výrazy utrpení, které natočil, pak ve střižně přehrával, aby vybral ty nejlepší, vypadající opravdu bolestivě. (Terva)
Reklama