Chudiatko

Yorgos Lanthimos patří k těm kontroverzním režisérům, k nimž si ani po několika viděných filmech nedokážu stále vytvořit jasný názor, podobně jako kdysi u Larse von Triera, protože zatím co snímek – to totálně rozdílné dojmy od jednou čirého odporu až po jindy skvostný zážitek... a Chudáčci se pro mě na této vlnovce vyhoupli úplně nejvýš a nemít tak přehnaný rozsah bizarních sexuálních scén, snad poprvé jdu s hodnocením i na maximum. Propracovaná výtvarná stránka naprosto kouzlí pro divákovo oko, nejen s častým využitím oka rybího, a byť by šlo namítnout, že některé formální prvky jsou samoúčelné, dokázal mě nadchnout i přechod z černobílého vizuálu do barevného, protože zážitkem bylo už jen mít možnost vracet se do známých prostředí (např. přednášková aula) i k postavám, jaké jsem dlouhodobě poznával černobíle, najednou v magických přidaných barvách. Fantasknímu epickému příběhu s variací na Frankensteina ta vymalovaná aranž kostýmů, kulis, pozadí moře, záběrů velkoměst v neurčitém budoucím čase náramně sluší, stejně jako nadsázka, kterou režisér spolu s herci do příběhu o uměle znovuzrozené ženě Belle vkládá. Emmu Stone si pamatuji jako milou talentovanou holku z La La Landu a rozhodně nezklamala ani po čase v rozdílné poloze. Její obdivuhodná herecká kreativita ve ztvárnění „oživlé mrtvoly“, prožívající si znovu vývin dítěte a zažívající bizarní situace, je nespoutaná a pomáhá udržet filmu vtip. Velice se mi líbil i mužský trojlístek „vědecky“ přesného Dafoa, tajemného Youssefa (kterého jsem zaregistroval poprvé) a bonvivánského Ruffala – takže jsem výjimečně v režii Lanthimose plně spokojen i s hereckými výkony, byť ke konci už (žel) došlo i na nějakou scénu, kde jsem měl pocit, že se na chvíli i s herci vrací onen starý, chladně odtažitý Lanthimos. Naštěstí jen na chvíli, protože jinak vedle loňských Stovek bobrů jde o snad nejnápaditější žánrový počin posledních let, s jakým se setkávám a jaký mě po svou dlouhou stopáž úspěšně přenesl do svého nápaditě podaného světa. [85%] (03.02.2024)

Natočí Yorgos Lanthimos ještě něco více přístupnějšího pro masy? Dle mého se tomu přiblížil, jak jen mohl, jen zkrátka svým osobitým až nechutným způsobem. Poor things jsou bizárkem, jež mi dokázaly plně znechutit Emmu Stone, která zde odhodila všechny zábrany a také naplno vyjevit groteskní stránku Marka Ruffala, jemuž jsem se několikrát hlasitě zasmál. Jemu a dalším podobným absurdním situacím, díky nimž mi vlastně spolehlivě utekl. Taková opatrná sedmička, nadšené ohlasy bych nikterak nepřeceňoval, dle mého zkrátka kritici ocení všecko, co se byť jen trošku vymyká nebo kladou nějaké otázky s politickými konotacemi. V tomto případě jen to první. (10.03.2024)

Současný hit Yorga Lanthimose nominovaný na extrémní počet ocenění vychází z knihy Alasdaira Graye Poor Things: Episodes from the Early Life of Archibald McCandless M.D., Scottish Public Health Officer (1992). Gray bývá srovnáván s Jamesem Joycem, přesto máme v českých překladech jen dva jeho texty a Poor Things mezi ně nepatří. I proto je tak snadné podlehnout dojmu o genialitě Lanthimose, jehož přínos nicméně spočívá jen ve spojení Grayova pseudoviktoriánského románu s Frankenhooker (1990) Franka Henenlottera. Osobně vnímám samozřejmě mnoho dalších odkazů, ať už to jsou Freaks nebo Elephant Man, každopádně celek tvoří nevšedně půvabný pastiš. O kouzelných hereckých kreacích Stone, Ruffala, Dafoa, Schygully nebo Qualley se není nutné rozepisovat, protože v takto kreativním filmu musela být radost pracovat. Mary Shelly by jistě byla nadšená. #čsfdprojekce (29.01.2024)

Surrealistický gejzír, kamera utržená ze řetězu (miluji záběry rybím okem, co už dneska nejsou jaksi moderní) a mrazivě dunivá hudba měnící se tu v kakofonii, tam jen v pár vybrnkaných tónů. Orgastická extáze snad ještě neměla lepší hudební doprovod, o řádění na parketu nemluvě. Při některých intenzivních pasážích jsem si vzpomněl na Michaela Nymana a jeho hudbu k filmům P. Greenaway. Magický mix steampunku a secese doplněný vizemi jak od Karla Zemana (včetně té mořské ryby). Navrch ještě něco z Felliniho a Tinta Brasse. A z černobílého Londýna do světa plného barev, dobrodružství, sexu, krutosti a smrti. A ty skvostné interiéry! Jedním z hlavních motivů je emancipace, ale nějak to nevadí. A samozřejmě svoboda. A ač se tu skáče o sto šest, film vůbec není oplzlý a vulgární. V menších rolích mě potěšila H. Schygulla, vynikající německá herečka. Její scénka točící se okolo sexu a masturbace neměla chybu. Film, co je třeba zažít v kině - obraz + zvuk=dokonalost. Myslím, že dlouho nic lepšího z poslední doby jen tak neuvidím. (26.01.2024)

Jorgos Lanthimos greatest hits (colored and expressively remixed). V jádru je to dvojka Špičáku s půdorysem emancipačního dramatu. Máme tu podobnou konstelaci - otec-stvořitel, který se ženu-dítě pokouší uchránit před nástrahami světa a vychovat z ní čistou bytost, což z něj dělá boha i tyrana. Máme tu hrdinku, která se podivně hýbe, čímž reflektuje pokřivenost světa a snahu se osvobodit od konvencí, které na ní uvalují druzí. Ale tam, kde Špičák končil, Chudáčci začínají. Bella a její iniciační cesta světem připomíná sexuální a společenský bildungsroman s několika zastávkami na pouti za zjištěním, že její tělo patří jen a jen jí. To je poznání, ke kterému hrdinové a hrdinky předchozích Lanthimosových filmů jen bolestivě a těžko hledali cestu a končilo to obvykle trapným neporozuměním. Neobratná zpoura proti konvencím, arbitrárnost společenských rituálů, ego mužů, které se snaží přetvořit ženy k obrazu svému - v Chudáčcích se těmhle Lanthimosovým trademarkům dostává víc stravitelnosti tím, že je film zvnějšnil a ještě více zkarikoval. Neobětoval přitom určitou porci nepříjemnosti a schopnosti dostat diváka na kraj sedačky. Bellu a její eskapády bych zařadil místo sexuální výchovy do škol. Vše podstatné tam je. Bohužel toho vnitřního Zemana / Jeuneta věřím Jorgosovi tak napůl. Vždy pro mě byl brutalistou a kameraman Robbie Ryan realistou. Ty jejich pastelové omalovánky mi přijdou na hraně kýčovitého papundeklu - "zaujmout originalitou" se tu nebezpečně překrývá s "pitvořit se v každém detailu". Lanthimosova originalita přitom vždy spočívala ve vytvoření pitoreskní výchozí situace, pokřiveném realismu a v práci s herci jako oživlými loutkami, ne v nějakém okázale excentrické zevnějšku. Herci jsou samozřejmě skvostní, vypíchl bych nádherné cameo Hanny Schygully v roli staré ženy, která se nebojí mluvit o svojí sexualitě. Chudáčky můžeme vykládat různě a nejspíš každý výklad bude mít svou vágní pravdu. Já si je pro sebe interpretuju jako metaforu Lanthimosovy tvorby, která začínala pokřivenými a manipulativními experimenty s lidským matrošem v ošklivé laboratoři a dospěla ke srozumitelné a mainstreamové katarzi v barevných kulisách. Srdcem i duší budu vždycky blíž té jeho starší zjizvené dystopické freakshow o lidech vláčených konvencemi než patologické pohádce o chudáčcích, kteří se stali pány vlastního těla a osudu. (01.02.2024)