Ferrari

Vizuálně, herecky a hudebně výborný film naprosto ztroskotává na absolutně neukončeném příběhu, který zde rozehraje. Oceňuji, že se snímek nezaměřuje na automobily, závodění a podobně (i když i to je zde zvládnuto skvěle), ale rozehrává si hned tři zajímavé linky, které chcete sledovat a rozehrává je dobře… to však končí naprostým zklamáním v podobě nic neříkajícího konce a příběh dokončujících titulků na konci filmu… (17.01.2024)

Michael Mann vypráví o jednom krátkém úseku v životě majitele slavné automobilky. A bohužel vypráví příběh, který není příliš atraktivní a nedaří se mu zaujmout. Adam Driver navíc hraje odměřeného chladného profesionála, jenž drží svoje emoce na uzdě, a výsledkem je tak vcelku nudná podívaná. To se změní v poslední části, kdy se začne závodit a Mann ukáže, že mu to režírování akce pořád jde, i když může působit poněkud starosvětsky. Celkově je ale Ferrari vcelku nezajímavá podívaná o lidech, kteří bojovali s osobní krizí a jednou velkou životní ztrátou. A jeden z nich jen tak mimochodem navrhoval auta. (17.01.2024)

Mám z toho ambivalentní pocity. Technicky velmi vydařený film, ať se jedná o kameru, hudbu, zvuk motorů a ikonický odstín červené barvy atp. Mě tam ale chyběl, třeba ve srovnání s Le Mans 66, energetický přenos. Pozitivní emoce. I ten vyhraný závod byl zhatěn nehodou. Když to shrnu, není to nijak špatné, ale ani žádná radost. (13.01.2024)

Nie je to priamočiara limonáda ako Ford vs. Ferrari, ale chvalabohu ani rozvláčny gýčový životopis ako House of Gucci. Remeselne umne vyskladaný príbeh z pár mesiacov života Enza Ferrariho, konkrétne v roku 1957, kde jednotlivé udalosti reprezentujú kľúčové črty ústredného hrdinu. Takto sa točia biografie. Herci príjemní, no nič svetoborné ale Penelope Cruz mala strašne otravný prízvuk. (14.01.2024)

Když věci dobře fungují, tak se na ně i dobře kouká, poučuje Enzo Ferrari svého synka. Stejnou maximou se řídí i Michael Mann. Další z jeho portrétů umanutého profíka v existenciální krizi je radost sledovat díky vypravěčské semknutosti a tomu, jak rytmicky, bez jakýchkoli zádrhelů šlape. Během expozice se prakticky z každého záběru dozvídáme nějakou podstatnou informaci, která bude později zužitkována. Zároveň je představen řídící stylistický postup - využívání duality a kontrastů (např. světlé scény s milenkou vs. tmavé scény s manželkou). Pomalejší scény se pravidelně střídají s rychlejšími, pohyb se zastavením a melodramatickým (v jedné scéně vyloženě operním) zveličením určitých emocí, zejména žalu, který - každý po svém - zpracovávají oba manželé. Mann navazuje na hollywoodské klasiky jako Hawks nebo Sirk a nechává mnohem víc než jiní současní režiséři vyprávět mizanscénu. Současně se vzpírá konvencím klasických životopisných dramat, když se soustředí pouze na krátký úsek Ferrariho života a namísto vytváření umělých konfliktů skvěle dramatizuje všednodenní setkání a běžné byznysové úkony (vyplácení mezd, podepisování dokumentů, dohody s investory). Tento cit pro detail současně přispívá k uvěřitelnosti fikčního světa. Práce se přitom neustále konstruktivně nebo destruktivně střetává s osobním životem (Ferrari díky ní nachází řeč se synem a zároveň kvůli ní ztrácí svou ženu). Nejvíc emocí a vzrušení je příznačně přítomno ve filmařsky bravurních scénách závodů, které představují Ferrariho největší vášeň. Katarzi ale oproti jiným sportovním filmům nakonec nepřinášejí. Spíš vědomí křehkosti života (tehdejší závodní auta i díky vynikajícímu zvukovému designu fakt nepůsobí bezpečně) a poznání, že jakkoli se budete snažit mít vše pod kontrolou, určité události stejně předvídat nelze a nakonec vám nezbude, než je přijmout a nějak začlenit do svého životního příběhu. 90% (07.01.2024)