lena60

Měla jsem během koukání a poslechu několikrát chuť jen tak si povyskočit a výsknout, což rozhodně nebývá u Kaurismäkiho filmů mým zvykem. Výborně sestříhané společné koncertní vystoupení Leningrad Cowboys s Alexandrovci.

"Za dobrotu na žebrotu!"... Konstatovala jsem suše v průběhu koukání na závěrečnou scénu Pasťáku. Jinak toto brutální, depresivní, syrové a autentické dílo na mě vůbec nepůsobilo brutálně, depresivně, syrově a autenticky. Přijala jsem ho s ledovým klidem cynika, nejspíš proto, že celé prostředí ústavu i se všemi potetovanými chovanci nepůsobilo vůbec věrohodně. A tož tak...

Život na splátky. Ztráta zaměstnání. Úřady. Inzeráty. Podvodné pracovní agentury. Snaha najít novou práci postupně otupená sérií nezdarů. Pití. Dluhy. Věřitelé. Exekutoři. Vrcholem marnosti se stává pokus rozmnožit peníze utržené z prodeje auta v herně. Prohra. Beznaděj. Zoufalství. Snad nejvíc tíživý Kaurismäkiho film. Po řádném přísunu mizérie, jsem byla vděčná, že alespoň v posledních pár minutách zazářilo zpoza odplouvajících mračen štěstí. Zasloužené. V Restauraci Práce nalezené...

"Dokud se budeš držet své minulosti, bude se ona držet tebe..." Na ostrově, kde sídlí "Domov černých motýlů" alternativní místo pro převýchovu těžce zvladatelných chlapců, se snaží mladý Juhani zapomenout na traumatizující zážitek z dětsví. Život v chlapecké komunitě a záblesky Juhaniho vzpomínek na rané dětství tvoří kostru příběhu nikterak originálního, ale velmi poutavě a napínavě vyprávěného. Režie: Dome Karukoski. Hudba: Panu Aaltio.

Poetika městská, sídlištní, mně velmi blízká. Stejně tak mé sympatie patří skvěle zachycené psychologii jednotlivých postav. Citlivému mladíkovi Fajolovi, příležitostnému fotografovi, sběrateli obrázků lidských rukou. "Rídké" Bele, Fajolově lásce. A především její osamělé slepé mamince. Krása nalezená v obyčejnosti. Slunko, které nespálilo, ale příjemně zahřálo.

Škoda, že se skvěle rozehrané drama v závěru proměnilo v nasládlou romantickou komedii. Poněkud nepatřičné a rušivé odlehčení trochu utnulo moje počáteční nadšení z filmu.

Jesus Camp mě do jisté míry zklamal. Po rozčilujícím zážitku, který mi přivodila režisérka Nvotová filmem Ježíš je normální!, jsem čekala, že i tento dokument o zfanatizovaných věřících mi pořádně rozproudí krev v žilách. Film ovšem prošel kolem mě a jakoby obloukem se mi vyhnul. Nazasáhl. Nezaujal. Nevytrhl mě z jakési lhostejné netečnosti. Asi mi praktiky obtloustlé tetičky Becky, která v letním kempu z malých dětí vychovává uvědomělé evangelíky a budoucí členy americké republikánské strany, přišly málo překvapivé. Bůh pomáhej Americe!

Pochybuju, že někdo z diváků zůstal při sledování dokumentu ledově klidný. Já jsem měla v kině chuť vzteky bouchat pěstmi do opěradel sedačky. Zejména při poslechu fanatických proslovů pastorů Hnutí víry. Je s podivem jakým neskutečným blábolům jsou někteří lidé schopni uvěřit či jim vůbec ochotně naslouchat. Navíc s tím typicky blaženým křesťanským výrazem ve tváři! Odpadem bych ohodnotila samotné hnutí, nikoliv dokument, který nám umožňuje klíčovou dírkou nahlédnout za dveře církevní organizace. Nahlédnutí je to do jisté míry šokující a neuvěřitelné. Mladá režisérka v něm nevnucuje svůj názor, nezaujímá žádné postoje a stanoviska. Nechává na divákovi samotném, aby si jejím prostřednictvím vytvořil na celou věc vlastní názor.

Milá dívka Muška se po svém vypořádala s úskalími lásky. Když se jí nepodařilo získat jen pro sebe srdce jednoho muže, spříznila svou duši i tělo (ke spokojenosti všech zúčastněných) hned se čtyřmi jeho bohémskými kamarády. Snímek s věrně zachycenou letní atmosférou, barevný, především díky "postavičce" malíře, obývajícího chatu u jezera, která se stane dočasným zázemím pro neobvyklou skupinku přátel.

Falešná bankovka udaná do oběhu jednou z postav filmu rozpoutala sled osudových událostí, které propojily životy několika podivínů žijících na okraji společnosti. Drsný severský snímek, při kterém mi běhal mráz po zádech. Nemilosrdně krutí dokážou být zoufalí lidé.