Baxt

První řada: První díl - Pilot: 95% ; Druhý díl - Grace: 85% ; Třetí díl - Clean Skin: 85% ; Čtvrtý díl - Semper I: 80% ; Pátý díl - Blind Spot: 90% ; Šestý díl - The Good Soldier: 90% ; Sedmý díl - The Weekend: 75% ; Osmý díl - Achilles Heel: 95% ; Devátý díl - Crossfire: 65% ; Desátý díl - Representative Brody: 80% ; Jedenáctý díl - The Vest: 85% ; Dvanáctý díl - Marine One: 95% Vynikající start, nejen v rámci sezóny (pilotní díl zůstává po celou dobu nepřekonán), ale i jako potenciální stálice televizní obrazovek nejméně na tři roky (držím palce). Přesná charakterová studie, střídmá v propouštění informací divákovi, po rozpletení všech vodítek ale dokonale zapadají do sebe. Herecké mistrovství soustředěného Damiana Lewise a fantastické Claire Danes. Přední je ovšem odvaha, s jakou seriál sbližuje tradiční (a nedotknutelné) americké rodinné hodnoty se světem politicky a sociálně pálivého Blízké východu. Druhá řada: První díl - The Smile: 70% ; Druhý díl - Beirut Is Back: 75% ; Třetí díl - State of Independence: 80% ; Čtvrtý díl - New Car Smell: 75% ; Pátý díl - Q&A: 85% ; Šestý díl - A Gettysburg Address: 80% ; Sedmý díl - The Clearing: 75% ; Osmý díl - I'll Fly Away: 80% ; Devátý díl - Two Hats: 70% ; Desátý díl - Broken Hearts: 80% ; Jedenáctý díl - In Memoriam: 70% ; Dvanáctý díl - The Choice: 75% Příklon od znepokojivého dramatu k slušnému hi-tech thrilleru bez většího ozvláštnění Homelandu neprospívá. Zdání reálné hrozby pohřbila jednoduchá propaganda západní rozpínavosti. A vnucená romantická zápletka dělá s příběhem divy, ale je jen lacinou (a strašně natahovanou) berličkou, jak dosáhnout silných emocionálních konfliktů. Pořád zábava, ale příští řadu už možná oželím.

První řada: První díl - We Just Decided To: 60% ; Druhý díl - News Night 2.0: 65% ; Třětí díl - The 112th Congress: 60% ; Čtvrtý díl - I'll Try to Fix You: 70% ; Pátý díl - Amen: 50% Šestý díl - Bullies: 50% Sedmý díl - 5/1: 75% Osmý díl - The Blackout, Part 1: Tragedy Porn: 65% Devátý díl - The Blackout, Part 2: Mock Debate: 50% Desátý díl - The Greater Fool: 65% ; It's not an original story! V následujících řádcích bych rád odkryl ty nejviditelnější důsledky Sorkinova nepochopitelného úpadku. Zároveň chci objasnit své finální hodnocení, které, jak jste si mohli všimnout, se neslučuje s většinovým názorem. Jedno po druhém. _____ Premisa Newsroom slibuje velké věci, kde "velké" není synonymem pro megalomanii, ale pro chytrou podívanou, jež znovu stvrdí zásadní postavení HBO na poli dramatické seriálové tvorby. Jaké zklamání, že to tentokrát vůbec nevyšlo. Newsroom nehodlám kritizovat za naivní, estrádní přístup k televizní novinařině, protože mám pocit, že tu moje kompetence má jisté meze. Zároveň byla tato problematika tolikrát probírána americkými médii, že je těžké jen nepapouškovat cizí názor. Nebudu se také vyjadřovat k Sorkinově osobě a vystupování, jež zapříčinilo, že se v mých očích stal z nejtalentovanějšího žijícího scenáristy arogantní hulvát (a nebylo to přímou vinou Newsroom, ač mu to rozhodně nepřilepšilo). Stranou taky nechám i misogynii, přestože protéká každičkou minutou seriálu. _____ Sorkin pro Newsroom stvořil sbírku těch pravděpodobně nejotravnějších postav od ansámblu Beverly Hills 902 10. Působí jako skica prvotřídního karikaturisty. Jsou katastrofálně zahrané (Emily Mortimer, Alison Pill, Sam Waterston – všichni do jednoho přehrávají tím neodpornějším způsobem), ale co je horší, je z nich silně cítit autorství jednoho muže, jinak řečeno, mluví jedním jazykem a jejich úspěchy a chyby jsou determinovány jedním vzorcem. Měl jsem za to, že Sorkin svým ojedinělým grafomanstvím vždy obdaří jen jednoho hrdinu (Zuckerberg z The Social Network) nebo ho mezi všechny rovnoměrně rozprostře (spolupráce na Moneyball), ale Newsroom dokazuje smutný opak. Vzniklá banda figurek si nemůže nárokovat žádné mé sympatie. _____ Sorkinovi se s jeho týmem povedlo vyšlechtit něco na hranici komedie, jsem přesvědčen, že by mohli najít uplatnění v sitcomu, což je ale v rámci jejich předchozí i současné tvorby nemyslitelné. Většina dialogů (dejme tomu 95%) je koncipovaných jako informativní přestřelka a výměna postojů zároveň s hromadou sarkastických poznámek. Vše je zakončeno typickým "punch linem", kdy se zneužije zdánlivě nepotřebné sdělení v absurdním kontextu (Sorkin to chápe tak, že se doslovně zopakuje fráze a druhá postava udělá do kamery obličej). Scény jsou tak správně vypointované, ale při potřebě vážnosti selhávají. Nikdo za celých deset epizod nenabídne alternativu. _____ Je šokující, že léty prověřený zkušený tvůrce s rozhledem, jakým je Sorkin nepochybně obdarován, si dovolí riskovat pověst a pustí se svým jménem do vysílání vyloženě TAKHLE špatně napsanou věc. V seriálu je zdaleka nejdojemnější scénou čistý projev patriotismu, piloti objímající se po obdržení zprávy, že zemřel Osama bin Laden. Kde že to jsme?

Díl první: 65% ; Malá česká žánrovka, za níž se netřeba stydět. Postup "okoukat" a "aplikovat" jde Strachovi víc než dobře, otázka je, jak dlouho mu ještě vydrží. ; Díl druhý: 65% ; Drží to v napětí. Pachatel přítomný, ale díky řídkosti vodítek stále neznámý (jestli nějaká pořádná jsou). I když hodnotím jen jako mírný nadprůměr, potěšení ze sledování přesné trojice Dvořák - Geislerová - Trojan neutuchá. Dost možná jsou to jejich roztomilé archetypy, co ozvláštňuje kriminálně-mystickou zápletku (pravý opak "uvěřitelných" a opatrných českých chcípáků, jaké v televizi často vídáme). Díl třetí: 70% ; Působivá dohra, fanfáry ale třeba šetřit, neboť chladný závěr je druhou stranou mince přehnaného zúčtování Ďáblovi lsti. Předchází mu naštěstí solidní tři hodiny, ale i u nich s odstupem vypozorujeme účelové náhody, nedomyšlenosti nebo odbočky. Ani jedno z toho obzvlášť nevadí. Jako cliffhanger na konci druhého dílu, jsou to přísady pro mysteriózní detektivku stejně zbytečné, jako potřebné. Zbytečné pro kontinuitu i tempo, klíčové pro divácký prožitek. A víc si ani Ztracená brána nenárokuje, troufám si říct.

Filmařsky podvratná první půlhodinka s divadelní režií, unylou kamerou, podivným záběrováním i choreografií, která by se dala označit snad až za amatérskou (výjimkou jsou flashbacky), skvěle odráží Oblomovu lenost a neschopnost seberealizace. Příjezdem Štolce začne Michalkov postupně naplňovat očekávání - uplatní rozmáchlejší výpravu, častější střihy, vymizí takřka všechny neduhy. Nesklouzává ale k rutině, i po zbytek filmu je jasně cítit režisérův osobitý rukopis, jež zpevňuje a podpírá zdlouhavou stopáž. A abych nezapomněl, Tabakov byl výborný!

Hodnotit se má hlavou, ne srdcem. Chci mít kritický odstup. Jenže tohle bylo opravdu osobní, jak pro Bressona, tak pro mě. Ještěže mé příběhy nemají špatné konce. ;-) P.S.: Tak nakonec i mé ano.

Vizím "first world problems" o něco mladšího a o něco populárnějšího soukmenovce, totiž Felliniho, je ta Antonioniho beze sporu nadřazena. Sladký život v pasivním a nespasitelném světě představil hrdiny agresivní, žijící mimo jeho zákonitosti, bez toho aby ukázal, jak těchto vlastností v tak nelibém prostředí nabyli. Jestli se domníval, že takřka tříhodinová freska získá atraktivnější, publiku přístupnější kontury, zmýlil se, alespoň u mě. To Antonioni, se svým daleko méně populistickým pohledem, umísťuje do společensky a ideově vyprázdněné Itálie postavy ne nepodobné samotné hierarchii, v níž žijí. Bezútěšná atmosféra nevyplývá z výstřednosti a hysterie postav, ale z prostorných bytů, širokých ulic a hlučné burzy, kde zoufalci hledají poslední naději pro své osobní materiální světy. ___ Nějakou dobu jsem podezíral Antonioniho z lenosti, protože neukazuje příčinu, jen důsledek (pár nacházíme v prvních minutách už v rozkladu), jenže on mi přichystal milé překvapení - celý proces opětovného zamilování od flirtu až po hlubokou lásku. A ohromně silné a paradoxně i hutné finále.

(Ne)úspěch Playtime spočíval v tom, jak sám režisér pravil v interview, že to byl "film nikoho". I když navazoval na dva filmy, jejichž hlavní postavou a největším lákadlem byl pan Hulot, třičtvrtěhodinová scéna v restauraci věnovala stejnou pozornost tuctu dalších, neméně atraktivních postaviček. Trafic se odvrací od toho nesměle kočírovaného chaosu a vrací se ke kořenům, tudíž k Hulotovým prázdninám. Hulot je vždy v centru dění. Chlad strukturovaných ex/interiérů vystřídaly obyčejné, docela fádní lokace lemující nekonečné dálnice. Humor už není koncipován jako srážka staromilství s modernismem, ale jako usměvavé fyzické gagy, třebaže je tu pořád to hraničně absurdní využití prostředí a rekvizit, v němž je Tati jednoduše mistr. Smím-li vyslovit názor laika, je tohle nejslabší dílo z tetralogie, takřka postradatelný nános za Playtime, ale pořád překvapuje a hlavně baví.

Když se chodí na Pixar, chodí se na spektákl se srdcem, resp. se souborem přesně vyladěných vodítek, které vedou k nějaké emocionální reakci. Své scenáristické Oscarové nominace dostává Pixar ne tak za originalitu, jako spíš za tuto čistotu, ve které vidí každý správný producent balík dolarů, protože plní kinosály stejně jako výroční žebříčky "nej". Ani Pixar ale není věčný. ___ Rebelka se vedle jiných animáků vyjímá docela pěkně, vedle svých bratříčků ze stejné stáje, bolí. Na spektákl je to film malý, neuvěřitelně malý a nenápadný. K tzv. srdci zase chybí scénáristovi ostřejší pero. K nastolení opravdového problému (žádné hysterčení, že svatba nebude) vede cesta přes 50 minut 100 minutového filmu. Pauza, kdy se dozvídáme, jak problém rozřešit a co bude překážkou, trvá všehovšudy minut deset. Velké finále, které se snaží dostát měřítkům svých předchůdců (prozření, boj o přežití a pochopení), trvá přes půl hodiny a vypadá jako ukolébavka, neboť: 1) jsme s hrdinkou prozřeli dávno ; 2) záporná postava není přítomna ; 3) k pochopení okolí vede vizuální proměna, ne skutečný cit nebo sebereflexe. ___ Takže tu máme smutný, smutný film, stejně těžkopádný a marný, jako bylo Jak vycvičit draka.

První hodina mi spolehlivě zvedala kufr svým spolehlivým tvrzením, že nerozvážnost a bezohlednost vede k úspěchu, jež se posléze přenáší na naše blízké. Yes Man navíc předkládá "správnou" definici dospělého člověka pro 21. století a ani na okamžik nepřestane tvrdit, že vymetání barů, účastnění se okrajových kroužků a konzumní život (s náležitým product placementem) je nutně jediná cesta z krize. Ještěže se ke konci scénáristé dokázali podívat do zrcadla a zpochybní alespoň tu sektářskou samozřejmost.

Playtime je smrtelníkem neuskutečnitelné veledílo, překonávající s lehkostí veškerenstvo kinematografie. Ale jak už to u Tatiho bývá, Hulotova dobrodružství nemají příbuzného, spolehlivě vybočují ze všech trendů, jaké byly v letech jejich vzniku nastoleny, tudíž v pohodlných divácích vyvolává údiv, často i odpor. ___ Dovádí se k dokonalosti Tatiho cyklus, díky němuž jsou jeho díla nesmrtelná. Film je to obsahově lidský, milý, vstřícný, ale nikdy plytký nebo kýčovitý, díky svému pokrokovému vybočování. Zároveň je formálně moderně pokrokový, a to beze stop chladu či odtažitosti. A tím se dostáváme zpět na začátek k lidskosti. ___ To už bylo v nemenší míře k vidění v Mém strýčkovi. Playtime navazuje i na roztomile divadelní choreografii v přesných interiérech. Vrcholem je zdravě megalomanská scéna v restauraci, kde Tati zkoncentruje všechny své režijní síly, jakožto i minulá, zdánlivě nepotřebná vypravěčská vodítka a odbočky, aby následně objal věčnost.