nacelnik_sip

Království nebeské je vizuálně hezký snímek s množstvím krásných záběrů, monumentálních vojsk na bitevním poli a obstojných soubojů, ale to je bohužel vše. Ve výsledku je Království nebeské mimořádně zapomenutelný film, který skoro až postrádá děj a ve výsledku je jen sledem hezky natočených scén, na nihž se pohybují herci hrající postavy, kteří prostě konají, aniž bychom chápali jejich motivace. Takže za tři hvězdy, za tu snahu.

Začnu pozitivně, to bude krátké: seriál má fajn animaci a vůbec technickou stránku toho všeho a také pár fajn a zajímavých nápadů. A námět není vyloženě zlý. Ale jako celek? Naprosto hrozné. Takže největší problém? Korra a způsob, jakým je psaná. Korra je, minimálně první dvě série, tupé rozmazlené děcko zvyklé všeho dosáhnout bez sebemenší snahy a sebemenšího vývoje vlastní osobnosti, a co hůř, vůbec nikdo to nevidí. Žádná jiná kladná postava, ani záporáci, to nevidí. A tohleto je pro mě definice Mary Sue. Korra je tupá teenagerka s mentalitou mlátičky co se bez práce dostala k veledůležité pozici a teď lítá po světě a způsobuje potíže a nikdo z toho světa to nevidí. A nenechte se zmást - celou zápletku druhé a třetí sezóny způsobila pouze a jen ona. A první série - ta jediná sledovatelná bez vyložené bolesti - na tom nakonec není zas tak líp kvůli svému zakončení. Seriál samotný by možná nebyl na odpad, ale rozdíl mezi ním a Avatar: Legenda o Aangovi je natolik propastný, že jej nelze vyjádřit jinak než rozdílem 5 hvězd - odpad.  Zajímavé komentáře: kiddo

O chloupek lepší než první film. Dokonce to i má nějakou dějovou strukturu a efekty jsou o něco lepší.

Šlo by napsat obsáhlý traktát o tom, co všechno je na tomto filmu špatně ať už ve vztahu ke knižní předloze nebo ke kinematografii jako takové, ale na to tady nemám prostor, takže napíši jen, že mě nenapadá jediný pozitivní aspekt, který bych mohl vypíchnout a který by dělal tuto záležitost sledovatelnou.

Sám nevím úplně proč, ale tuhle ne vždy vtipnou bláznivou ponorkovou komedii o dream teamu v prastaré ponorce mám prostě rád.

Tato japonská adaptace věhlasného mistrovského díla Alexandra Dumase by šla rozdělit na dvě části: část, kdy se jakš takš drží mantinelů knižní předlohy, která i přes drobné i výrazné změny funguje téměř překvapivě dobře, a na část, kdy scénáristé mantinel opustili a jejich mysli vylétly do nějakých bizardně bláznivých sfér plných mechů, soubojů na meče, vojenských převratů a bombardování pseudopaříže šestého tisíciletí. Pozorný čtenář snadno uhodne, která část se mi líbila víc. Proti zasazení v podstatě nic nemám, protože přes to, že se děj odehrává ve výše zmíněném tisíciletí, zachovává románovou atmosféru Evropy ranné průmyslové revoluce. Změny na postavách mi vadili o něco víc, obzvláště v druhé části, a změny na ději ještě víc. Ukončení, které se už na knihu vykašlalo všeobecně, mi vadí míň než evropské a americké slaďákové konce. Přes to všechno adaptace působí, na rozdíl od většiny jejích evropských a amerických kolegiň, jako důstojná adaptace knihy jednoho z největších mistrů autorů Francie a vůbec Evropy 19. století. Dále se mi líbí vizuální zpracování: animovaná velkolepost paláců a eifelovích věží, bohatě vzorované obleky a skoro až biblická simbolika. Zkrátka Gankusuou je skvělé, ale není pro každého.

Firefly je nyní již těžce kultovní záležitost, což bylo spolu s tím, že se jedná o tzv. space-western to jediné, co jsem o něm věděl, když jsem si ho pustil. A on nezklamal. Tedy takhle. Je to divný. Ale jestli kdokoli čekal něco jiného, když slyšel space-western, pak nemá všech pět pohromadě. Ale přes to je seriál téměř dokolnalý takřka ve všem. V postavách, prostředí, způsobu vyprávění (zde si zaslouží zmínit epizoda Bez dechu, která je unikátní svými třemi časovými liniemi, které se prolínají zpočátku tak, že divák na začátku neví, která bije, v prostředku epizody už začíná chápat a ke konci konečně pochopí). Je neskutečná škoda, že byl seriál po pouhých čtrnácti dílech ukončen, a dějové linie tedy zůstali neuzavřeny, tedy až na film, ke kterému se dostanu ve vlastní recenzi. Pokud jde o CGI, je žalostně zastaralé, avšak stále koukatelné a omluvitelné i skrz to, že se jedná o televizní tvorbu předminulého desetiletí.

Je to svím způsobem nepochopitelné a absurtní, poněvatž Top Gun: Maverick se, alespoň po scénáristické stránce, nikam neposunul od svého prvního dílu a stejně tu o něm napíšu, že to byl jeden z nejlepších filmových zážitků, co jsem kdy zažil. Ten film je totiž absolutně úžasně krásně natočený. Když stíhačka zrychluje, vy zrychlujete s ní, když padá, vy padáte s ní a to jsem ani nebyl na 4DX! Po vizuální stránce jde o absolutně nádherné dílo, od filtru po krásné a přehledné táhlé záběry. Nikdy jsem úplně nepochopil, proč někteří recenzenti tak často nadávají na rychlé střihy, protože podle mě krásně navozují atmosféru zmatení, ale tady by byli neskutečně kontraproduktivní, protože prostě stačí záběr na stíhačku a co víc si přát. Hudební podkres byl vybrán absolutně skvěle od první písničky do poslední. Tak. Tady ho máme. Poctivá řemeslná práce odvedená do krajnosti, za hranici puntičkářství, nadprůměrně vypadající, s nadprůměrnými hereckými výkony a soundtrackem, ale jako celek bezmála remake průměrný osmdesátkový blbiny. Nejlepší film roku Top Gun: Maverick!

Křižáci je film, který v podstatě jedna ku jedné adaptuje stejnojmenou knihu Henryka Sienkiewicze, a dělá to dobře, ale všichni víme, že dobře je za tři. Abych začal pozitivně, filmu notně pomáhá inovativní způsob, jakým byl natočen a herecké výkony, které herci na place předvádějí. Filmu však škodí stopáž, která je příliš krátká pro příběh, který chce film odvyprávět. Ten je až na některé bezvýznamné drobné odchyky stejný jako knižní, možná i o něco nafouknutý, a film tak cpe děj asi pětiset stránkové knihy do tří hodin, což je sice hodně na film, ale stále málo pro knihu, navíc ještě doplněnou o bitvu u Grunwaldu. Film tedy nevyhnutelně působí jako příliš rychlí běžící pás, který prostě nemáte šanci celí pojmout a náležitě si ho vychutnat.

Natočit štědrovečerní pohádku je mimořádně obtížný úkon: kouká na vás půlka národa ve hlavním vysílacím čase a před vámi i za vámi lety osvědčené skvosty jako Tři oříšky pro Popelku a vám už tak před pěti lety došli náměty. I proto mě letošní Klíč svatého Petra tak mile překvapil. Jistě, kdo se pozorně dívá, pozná, že už dochází k 'recyklaci' zápletek a motivů ať už z domácích filmů jako Anděl páně, Tajemství staré bambitky nebo Zlatovláska, Nesmrtelná teta a Princezna ze mlejna, ale i ze zahraničních, jako třeba Dungeons & Dragons: Čest zlodějů. I tak má film spád, dobře funguje, má vcelku fungující chemii a vztahy mezi postavami, dobré herecké výkonny, v celku dobře zvládnuté vizuální efekty, nádherné lokace a i pár fungujících pokusů o humor. V kontextu posledních let hodnotím slušnými čtyřmi hvězdičkami.