MsBrambora

Když dnes už 85 letý režisér Ridley Scott oznámil, že se ujme filmového zpracování o jednom z největších vojevůdců všech dob, nebylo to žádné překvapení. Tento tvůrce se totiž většinou zabývá historickými dramaty a Napoleon není výjimkou. Svůj první celovečerní film Soupeři sice vydal již v roce 1977, ale jeden z největších hitů přišel až o dva roky později – Vetřelec. V roce 2000 ale nadělil světu asi jeho nejznámější kousek a to Gladiátora. Dále je autorem vesmírného sci-fi dramatu Marťan, Amerického Gangstera či loňského Posledního souboje. Napoleon byl rozhodně jeden z nejočekávanějších filmů letošního roku, který přinesl hodně historických snímků jako Oppenheimer nebo Zabijáci rozkvetlého měsíce s šílenou stopáží kolem 3 hodin. Napoleon má „pouhých“ 158 minut a ty alespoň pro mě osobně uběhly jako voda, jelikož jsem se v kině ani jednou nepodívala na hodinky. Celkově vás film pohltí hned úvodní scénou, kde vidíme popravu Marie Antoinetty, které slavný vojevůdce přihlíží. Ve skutečnosti však u tohoto gilotinového masakru nebyl přítomen, což bývá hlavní výtka filmu – historická nepřesnost a to nejenom u této scény, ale i například u sekvence, kde Francouzi bombardují egyptské pyramidy při pozdějším tažení. Já jsem s tím problém neměla, protože ač mi přijde Velká francouzská revoluce a Napoleonské války jedny z nejzajímavějších událostí historie, neznám všechno dopodrobna. Co se týče prostředí, byla jsem nadšená, protože až na pár scén bylo prostředí naprosto fantastické, uvěřitelné a vizuální efekty nijak nerušily, protože se většina scén točila v reálných lokacích. Kostýmy působily fantasticky, to samé platí pro vykreslení samotné osoby Napoleona. Ze začátku filmu totiž vidíme obléhání Toulonu, kde je generál nejistý a je vidět, že se bojí. To se ale vzápětí změní s výhrou pro Francouze a postupně se stává čím dál tím víc sebejistější, což vrcholí ve scénách, kdy jen pokynem ruky dá znamení k palbě a sám si zacpe uši a s kamennou tváří pozoruje vřavu před ním. Herecký výkon Joaquina Phoenixe prostě nemá chybu a dokáže Napoleona ztvárnit skvěle i ve vzácném projevování emocí. Dále tu máme další herecké eso – Vanessu Kirby v roli manželky a milenky vojevůdce Joséphine. Tento vztah má ve filmu opravdu velký prostor a věnuje se mu velká část stopáže. Žádný film ale (až na pár výjimek) není dokonalý, a proto mám pár výtek – film tak trochu působí jako směs scén nastříhaných za sebe. To je způsobené tím, že se provádělo mnoho střihů od Director's cutu, který má šílenou stopáž 470 minut a zamíří na Apple TV+. Také mě trochu zklamalo, že kromě Napoleona a Joséphine se o žádné z postav skoro nic nedovíme a jsou v ději chvíli spíš jen pro nějaký účel. Celkově mě ale snímek bavil, hltala jsem každou scénu a je obdivuhodné, co Ridley Scott ve svém věku dokáže.

Kde jen začít, když píši o tomhle skvostu. Příběh o stvořiteli atomové bomby od skvělého režiséra Christophera Nolana mě přikoval v kině do sedačky a po celou dobu tříhodinové stopáže jsem ani nedutala. Cillian Murphy se zde Oppenheimerem vyloženě stal a dokázal naprosto věrohodně předat pocity člověka s takovým morálním dilematem a složitou situací, se kterou se musel vynálezce potýkat. Černobílé pasáže, které znázorňují objektivní pohled na situaci s tváří Roberta Downey Jr., jenž se za každou cenu snaží u soudu prosadit Oppenheimerovu vinu, jsou dechberoucí. Ten způsob, kterým je tento film natočen, je jednoduše jen těžko uvěřitelný, protože Nolan nepoužil jediný CGI efekt a sledovat první test bomby - Trinity na velkém plátně se ani nedá popsat slovy. Do toho tady hraje perfektní hudba od Ludwiga Göranssona, při které vám běhá mráz po zádech, a ztvárňuje svým provedením všechno, co se zrovna vědci děje v hlavě. Velice se mi také líbilo sledovat vnitřní stránku Oppenheimera, který se po shození bomb na japonská města mentálně zhroutí. Je zde vidět obří nátlak ze strany vlády, veřejnosti i jeho spolupracovníků a celý snímek vlastně působí jako studie tohoto činu, který navždy změnil naši historii. Vrchol ale přichází až na samotném konci filmu – závěrečný dialog mezi Oppenheimerem a Einsteinem a následná montáž. Sledování těchto závěrečných dvou minut je něco nepopsatelného, a když film skončí a na plátně se začnou objevovat první titulky, vy se přistihnete, že na ně koukáte s otevřenou pusou a s vnitřním pocitem, že lidstvo bylo vždycky předurčeno k sebedestrukci.

V tomhle filmu se sešlo několik věcí, které dohromady dávají toto mistrovské dílo – režisér Darren Aronofsky, herecký um Natalie Portman a téma nádherného a zároveň krutého baletu. Tento režisér dokáže jako nikdo jiný promítnout psychické zhroucení a vnitřní stránku člověka do vizuálu a zpracovat ho metaforicky. Sledujeme zde baletku Ninu, která touží získat hlavní roli v Labutím jezeře. Ze začátku konkurzu se jí ale nedaří pod nátlakem trenéra správně zatančit černou labuť, a tak začíná její postupné mentální zhroucení, které je ztvárněno naprosto fenomenálně. Začíná to u vidin sebe sama ve verzi oné černé labutě a postupně se to stupňuje, až nevíte, jestli to, co sledujete, se děje doopravdy, nebo jen v Ninině hlavě. Do toho je zde nádherně zakomponován balet a kamera zabírá Natalie Portman z úhlů, které nemají obdoby. Není divu, že za tenhle perfektní výkon, který zahrnoval tvrdé přípravy v podobě tanečních lekcí, vyhrála Oscara. A aby toho nebylo málo, celé to sedí i do překrásné hudby od Čajkovského. Celé je to zakončeno tak bravurně, že nevíte, jestli se to opravdu stalo, nebo jestli se to celé odehrálo v hlavě ubohé Niny. Taky nevíte, jestli balet milovat, nebo nenávidět.